O poměru k hrdinům

V rámci své knihy Budování státu načrtl Ferdinand Peroutka psychologickou siluetu Milana Rastislava Štefánika. Co napsal, je jeho věc; ale odezva, kterou ona kapitola, vyňatá z kontextu díla, vyvolala v slovenském i českém tisku, je věc veřejná, dokonce až příliš veřejná a příznačná, aby se kolem ní chodilo po špičkách. Nemíním psát o tom, byla-li či nebyla-li Peroutkova charakteristika správná; nejsem oprávněn to posuzovat, protože jsem se nezabýval v dostatečné míře kritickým a pramenným studiem postavy Štefánikovy; prohlašuju tedy předem, že se nehodlám nikterak účastnit žádného hanobení památky Štefánikovy. Jde tady o něco jiného: o ten pokřik, který se (do jisté míry pochopitelně) pozvedl v tisku slovenském a (z jiných důvodů pochopitelně) v některých tiskovinách pražských.

Bude tomu brzo půl století, kdy se jacísi čeští profesoři začali zabývat takzvanými Rukopisy jakožto předmětem vědecké kritiky. Tehdy ještě nebylo Tempo ani Melantrich, ale byli tu už typičtí čeští novináři; to se rozumí, že se obrátili proti oněm profesorům, kteří se opovážili zkoumat národní paládium; to se rozumí, že se ohradili se svatým rozhořčením proti vědecké skepsi; to se rozumí, že to nedělali vědeckými argumenty, nýbrž velmi ohnivým a mohutným nadáváním; to se rozumí, že psali o hanobení naší národní minulosti a tak dále. Doufejme, že ten kus našich kulturních dějin nepadl ještě nepaměti do propasti.

Já vím: Peroutka není Gebauer a Štefánik není žádný falešný rukopis, nýbrž velmi pravý, velmi skutečný a velmi složitý kus života. Případ je jiný, ale metody, jak se ukazuje, zůstaly tak stejné, že je to až ponižující. Skoro nikdo z pohoršených si nedal tu práci, aby Peroutkovi odpověděl: Pane, vaše analýza Štefánikovy osobnosti neodpovídá skutečnosti podle těch a těch určitých dat; vyvracím vaše poznatky těmito fakty, prameny a doklady – neboť Štefánik není pro nás tak nedostupná minulost, abychom nemohli ověřit jeho skutečné rysy. – Ne, takového vyvracení český novinář jisté ráže nepotřebuje; řekne jenom, že to je hanobení památky Štefánikovy, a basta. Případně dodá, že to je zločin a zrada. Načež položí pero s vnitřním uspokojením, že se zasloužil o historickou osobnost Štefánikovu. Nebo spíš s uspokojením, že to někomu zavařil.

Ale vzdělaným českým lidem musí být stydno, že v české žurnalistice je ještě možný tento primitivismus pověstných metod z roku 1886. A že je nutno znovu se domáhat svobody pro kritické zkoumání.

Zdroj: www.pixabay.cz

To tedy se týká těch, kdo noviny píší: ale ještě bych rád něco řekl těm, kdo je čtou. Četli jste o zhanobení památky Štefánikovy; dovolil bych si dát otázku, jaké památky. Jak vypadá obraz, který máme o Štefánikovi? Ano, vypadá velmi krásně a velmi, jak se říká, idealisticky; řekl bych dokonce, že místo obrazu muže a vojáka je to skoro cosi jako sádrový model dokonalosti. Bůhvíproč se nám zdá, že uctíváme své veliké muže tím, že si od nich odmýšlíme skoro všecko, co na nich bylo lidského a dramatického, a že místo plně živých, srostitých, nad své vlastní nedostatky vyrůstajících lidí stavíme jakési abstraktní a způsobně učesané Fridolíny v heroickém postoji. Idealizujeme své národní postavy tím, že jim přisuzujeme pozoruhodný nedostatek vlastností; místo složité a lidsky poutavé skutečnosti klademe vlastenecký kýč. Jako by nebylo větším dílem úcty a lásky měřit, k jak velikým činům se vzepne člověk přese vše, co je na něm jenom lidského a konečného! Pozor, abychom ze svých dějin neudělali pinakotéku velmi ušlechtilých, ale také velmi akademických a konvenčních plastik. Takový kult hrdinů nedá životu nic, protože je to uctívání nikoliv činů, nýbrž sádrových figur. Nenaučíme se vážit si živých lidí, života a přítomnosti, pokud naše úcta i naše uznávání velikých mužů spočívá na takové papírové idealizaci, jež je stejně bez kazu jako bez krve. Člověk Štefánik dovedl být hrdinou; hrdina Štefánik jím nepřestane být, poznáme-li jeho lidské rysy. Podle toho, co je mi o něm známo, byl osobností neporovnatelně kouzelnější, složitější a patetičtější, než jak ho líčí všichni pietní krasořečníci dohromady. Jeho činy budou podléhat objektivnímu hodnocení dějin; my však, dokud jsme pamětníky, jsme povinni uchovat pro budoucnost jeho lidskou tvář. A i kdybychom shledávali, že ten nebo onen rys (třeba v Peroutkově analýze) neodpovídá naší představě o něm, můžeme se spolehnout, že jednou budou sebrána, srovnána a zkoumána všechna svědectví o našem Ikarovi, i ta, která nejsou dosud napsána. Ovšem ty žurnalistické protesty z roku tohoto nebudou svědectvím o muži Štefánikovi, nýbrž o kulturní historii našich dnů.

Představte si, že by náhodou nebylo o Janu Žižkovi obecně známo a přijato, že byl jednooký a že u hradu Rábí přišel i o druhé oko; představte si, že by tuto životopisnou podrobnost vyšťáral teprve nyní nějaký všetečný historik: jaký by z toho byl hrozný poprask! To by se patrně v Poledním listě, v A-Zetu a jinde rozhorleně psalo, že to je hanobení památky Žižkovy a že jakýsi zločinec a národní zrádce tupí našeho Žižku, jako by byl mrzákem a neviděl si na špičku nosu. My však víme, že Žižka byl jednooký a válčil i jako slepec; to není pro nás jen malebnou podrobností, nýbrž svědectvím o duchu, který překonal nedostatečnost těla. 

Nebo zdá se podle starých zpráv, že Jan Hus nebyl vychrtlý asketa, nýbrž velmi tlustý muž; nemyslíte, že jeho vášnivý boj o pravdu a jeho putování do Kostnice je tím heroičtější? 

Král Jiří nebyl žádný zářivý Lohengrin, nýbrž, jak dosvědčuje jeho kostra, drobný a zavalitý pán, hrozně trpící fistulemi a záněty okostice; nezdá se vám, že i to přidává něco krásného a patetického k jeho statečnému a velkorysému státnictví? 

Ve skutečnosti pravda je silnější, dramatičtější a – dokonce krásnější než sebeidealizovanější legenda; je o tolik krásnější, oč krásnější a mohutnější je život ve svých skutečných zápasech a činech než živý obraz na jevišti, ozářený bengálem. Najít heroismus a zásluhy ve figuře upravené na národní mýtus je snadné; těžší a uctivější jest uznat je ve skutečných lidech se vším všudy, jak jsou a jací byli.

Karel Čapek, LN, 14. 12. 1933