Na okraji ankety o reformě školství padlo osvobozující slovo prezidenta Masaryka: že nejde jen o reformu školství, ale i o reformu učitelů. Ovšem reformovat živé lidi je věc těžká a pomalá; nedá se jen tak nařídit: od nynějška budeš takový a onaký. Nejde ani o to, sypat řeřavé uhlí na hlavu našich vychovatelů; vskutku by toho nezasloužili. Prometl jsem za svého mládí tři gymnázia na nejrůznějších stranách vlasti, poznal jsem na vlastní kůži dobrou stovku učitelů, a nestačily by mně všechny mé prsty, kdybych chtěl vypočítat ty z nich, které mám podnes rád a od kterých jsem se opravdu mnohému naučil. Ale rovněž by mně nestačily řečené prsty, kdybych měl vypočítat ty kantory podivínské a vyšinuté, ty školní pedanty a tyrany, neurasteniky a dobráčky, hypochondry a slabochy, ty poněkud nerovnovážné osobnosti, kterým byla svěřena výchova nás chlapců. Poznal jsem jich mezi středoškolskými profesory daleko více než v kterémkoliv jiném povolání. Roztržitý profesor není jenom mýtus, ale zdaleka nevyčerpává profesorskou patologii. Mohli bychom snad říci, že profesorské povolání více než kterékoliv jiné vybavuje takzvané koníčky nebo dává vystoupiti podivínským sklonům. To jest zkušenost téměř obecná; otázka je, kde vězí příčina.
Je jich možná víc, ale chtěl bych uvésti aspoň dvě: Fakt je, že na studium filozofie a tím na profesorskou dráhu chodí velkou většinou chlapci ze sociálně slabých rodin. Jistě to je jednak proto, že studium filozofie je poměrně krátké a laciné a že filozofové mají jaksi přednostní právo na kondice; jistě tu působí také to, že hoši z rodin hmotně stísněných nemají tu podnikavost a ty lokte a dávají přednost povoláním pod penzí, tedy úřadům a školám. Ale ať je příčina ta neb ona, faktum je, že na fakultě filozofické a přírodovědecké najdete nápadně velké procento skutečného studentského proletariátu, hochů špatně živených a špatně bydlících, utloukajících se kondicemi, korekturami atd., udýchaně polykajících přednášky, příručky a zkoušky, aby už měli školy za sebou. Mají-li, jak se říká, kantoři tak často ránu, musíme se ptát, zda jim tu ránu nezasadilo příliš těžké a trpké studentské mládí. Učitel, který má být vychovatelem mládeže, má především být harmonickou osobností, a ne člověkem usmýkaným a nalomeným; reformovat kantory znamená usnadnit jim studium sociálně. Kladeli se taková váha na praktický výcvik seminární a laboratorní, uvažme, že tím student proletář ztratí možnost živit se kondicemi. Máme-li zájem o výchovu a školu, musíme mít zájem o ty, kdo se výchově a škole mají profesionálně věnovat. Pokud je učitelské povolání v tolika případech jenom Franta z nouze, nemůžeme na ně klást měřítka o mnoho vyšší než dosud.
Druhá okolnost je ještě obsáhlejší. Jak vám potvrdí každý středoškolský (i vysokoškolský) učitel, má na charakter učitele zvláštní a těžko překonatelný vliv ten ustavičný styk s polodětským kolektivem, svázaným disciplínou a intelektuálně podřaděným; učitel nestojí mezi sobě rovnými, nýbrž nad méněcennou masou, se kterou nemluví jinak než s intelektuální převahou. Tady je psychologická příčina tolikerého učitelského autoritářství a pedantérie. Ale z toho zas nelze vinit učitele; poměr nás všech k dětem a mládeži je povýšený a těžkopádně autoritářsky, počínajíc už rodinou. Po té stránce reformovat kantory by předpokládalo především reformovat náš vlastní poměr k dětem. Učitel má být v některém koutě své duše věčným chlapcem, solidárním s tím mládím, které mu je svěřeno; ale takovým věčným dítětem má být i každý otec a matka. Naše středoevropská civilizace se dosud nenaučila těm jistým veselým a srdečným ohledům k dětství a mládí; pokud náš život je krutý a lhostejný k dětem, nebude ani naše škola jiná, než je: bude doménou učitelského sboru, ale ne doménou dětí. Budeme děti okřikovat a poučovat, ale nebudeme je pěstovat. Je tu velmi třeba změny systému; ale to není jen v rukou školy, nýbrž v rukou rodiny a v moci nás všech.
Karel Čapek, LN, 28. 4. 1929
Žádné komentáře:
Okomentovat