Pozdravy

Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního. Bůhví proč zrovna ta a nejiná drobná zkušenost se vám tak přesně vtiskla do paměti; prostě stačí, že si vzpomenete dejme tomu na Anglii, a v tu chvíli vidíte –

To tedy nevím, co vidíte vy a máte-li vůbec nějakou představu; ale u mne to je prostě jeden červený domeček v Kentu. Nic na něm nebylo, a zahlédl jsem jej sotva na vteřinu, jak si to perendil vlak z Folkestonu do Londýna. Vlastně ten dům nebylo pro samé stromy ani vidět; na zahradě starý pán stříhal nůžkami živý plot a na druhé straně zeleného křoví jelo po rovné cestě děvče na kole. Nic víc. Ani nevím, vypadalo-li to děvče k světu; ten starý černý pán byl snad místní farář nebo obchodník na odpočinku, na tom nezáleží. Ten domek měl vysoké komíny a bílá okna, jako všechny červené domečky v Anglii, a víc vám o něm nepovím. A přece jakmile si řeknu Anglie, vidím jasně ten obyčejný domek v Kentu, starého pána se zahradnickými nůžkami v ruce a děvče vážně a rovně šlapající na kole, a začne se mi trochu stýskat. Viděl jsem tam ledacos jiného, třeba zámky a parky a přístavy, viděl jsem Bank of England a Westminsterské opatství a kde co historického a památného, ale to není pro mne celá Anglie. Celá Anglie, to je jenom ten naivní domeček v zelené zahradě se starým pánem a dívkou na kole. Proč, to nevím; povídám jenom, co je.

*

Nebo když si chci představit Německo, vynoří se mi stará hospoda ve Švábsku. Nemohu za to, že to není Postupimská brána nebo vojenská paráda; v té hospodě jsem jakživ nebyl, jenom jsem ji zahlédl z vlaku kdesi za Norimberkem. Byl podvečer, a nebylo tam vidět živé duše; a ta hospoda byla vysoká a rozložitá jako chrám uprostřed starého, hračkovitého městečka, natlačeného jako na dlani. Před ní kvetly bezy a nahoru k šanku vedly kamenné schody. Bylo skoro k smíchu, jak byla ta hospoda důstojná a široká; jaksi připomínala kvočnu dřímající v teplém důlku. Pravda, viděl jsem v Německu věci onačejší a nápadnější a němečtější, než byl ten starodávný švabachový Gasthaus; já vám tam viděl měst a dómů a pomníků, ale nade vším to vyhrála ta ctihodná a rozčapená hospoda: já nevím proč, ale to je pro mne Německo.

*

Nebo si vemte, co všechno si člověk může představit, když si vzpomene na Francii. Moje neodbytná představa je tato: pařížská ulice už docela na okraji města, na celní čáře; ještě je tam několik hospod a benzínových pump mezi zelinářskými zahradami. Před hospodou, která má na plátěné stříšce napsáno Au rendez-vous des chauffeurs, stojí těžká dvoukolová kára, tažená plavým normandským valachem; sedlák ve volné modré haleně a se slaměným širákem pomalu pije před hospodou světlé vínko z tlusté sklenice. To je všechno, nic víc se tam neděje; jenom slunce žhne s křídově bílou tvrdostí a ruměný sedlák v modré haleně dopíjí svou sklenici. Nemohu si pomoci: to je Francie.

*

Nebo Španělsko: to zas je kavárna na Puerta del Sol; u vedlejšího stolku sedí černovlasá maminka v černých šatech a chová v loktech černooké miminko s malou kulatou hlavičkou a slavnostně vážnými černými kukadly; a tatínek s černým sombrerem v týle se nadšeně a šprýmovně šklebí na své černooké niňo. Nic na tom není, to by mohl poutník vidět všude na světě; jenže tam dole, víte, vypadají maminky víc jako Madony, tatínkové víc jako bojovníci a nunátka víc jako tajemné hračky než kde jinde na světě. Kdepak, když čtu nebo slyším o Španělsku, nevidím žádné Alhambry nebo Alcázary, ale slavnostní niňo v loktech černovlasé. Madony.

*

Nebo Itálie: Člověk by si mohl představovat Coliseo, pinie, Vesuv či co, ale kdepak! Vláček je to, drkotavý osobní vláček, myslím že z Orvieta do Říma; je už noc, a proti člověku sedí spící dělník, jen se mu chundelatá palice těžce a bezvládně bimbá. Potom se ten Talián probudil, funěl, mnul si prackou oči a něco ti povídal, pamatuješ se? Ale tys mu nerozuměl a neměl jsi k němu důvěru; a tu on pomalu sáhnul do kapsy, vyndal kus sýra zabalený v papíře a nabídl ti samozřejmým gestem, aby sis kousek ukrojil. Tam je to takový zvyk. Jenže co dělat: ta hrubá ruka se skrojkem ovčího sýra, to je pro tebe ve zkratce celá Itálie.

*

Já vím, dnes je hrozně daleko od národa k národu, a člověk si myslí ledacos; pravda, na mnohé se zlobí a říká si, nikdy, nikdy nebude zapomenuto, co se stalo; prosím vás, co si do té nebývalé dálky a cizoty můžeme říci? 

A pak si člověk vzpomene třeba na Anglii, a najednou vidí před sebou červený domeček v Kentu; starý pán ještě pořád stříhá nůžkami keře a děvče si to rovně a bystře šlape na kole. A vidíš, chtěl bys je vlastně pozdravit. 

How do you do? 

How do you do? 

Pěkné počasí, že? 

Yes, very fine. – 

Tak vidíš, to by bylo odbyto, a je ti lehčeji. 

Teď bys mohl vystoupit po kamenných schodech do té švábské hospody, pověsit klobouk na věšák a pozdravit: Grüss Gott, meine Herren. I poznali by, že jsi cizinec, a mluvili by u stolu trochu tišeji, chvílemi se po tobě zkoumavě dívajíce. Ale když by viděli, že otíráš dno svého džbánku o červený ubrus stejně jako oni, byli by méně nedůvěřiví a ptali by se:
Woher, woher, mein Herr? – 

Aus Prag. – 

So, so, aus Prag, divili by se; a jeden z nich by řekl, že byl jednou v Praze. Před třiceti lety.

Eine schöne Stadt, řekl by, a ty by ses přece jen tak trochu zaradoval.

Nebo by ses zastavil Au rendez-vous des chauffeurs; ten sedlák v modré haleně právě dopíjí svou sklenku bledého vína a utírá si dlaní kníry. 

Fait chaud, řekl bys. Ŕ votre santé! – 

Ŕ la vôtre, povídá sedlák;

dál není vlastně co povídat, ledaže bys mu řekl: 

Ne, mon vieux, na vás se opravdu nezlobím; co abychom spolu vypili ještě jednu sklenku? 

A taky by ses mohl zašklebit na to španělské miminko; upřelo by na tebe vážná a slavnostní kukadla, černovlasá maminka by najednou vypadala ještě o něco víc jako Madona a caballero tatík s kloboukem v týle by ti začal něco po španělsku drmolit, ale ty bys mu nerozuměl. To nevadí, to nevadí; jen když se tě to dítě nepolekalo! 

A ještě si musíš ukrojit ždibec toho ovčího sýra. Grazia, grazia, mumláš plnými ústy a na oplátku nabízíš cigaretu. A nic dál; vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi!

Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: 

How do you do, starý pane v Kentu? 

Grüss Gott, meine Herren! 

Grazia, signor! 

Ŕ votre santé!

Karel Čapek, LN, 25. 12. 1938