Někdy tě omrzí tvá vnitřní osamělost a výlučnost, to, čemu se říká “originalita” nebo “samostatný názor”; někdy jsi přesycen tím, být stůj co stůj svůj, odlišný, jiný než všichni jiní. Někdy už nechceš
myslet, cítit a jednat v pyšném a uzavřeném individualismu, a chtěl bys raději myslet a mluvit, cítit a jednat jako všichni, jako ti nejprostší a nejskromnější.
Tu pocítíš, že přes rozdíl tříd a názorů, věr a politických stran, náboženstev a jazyků, zájmů a povah je něco společného ve všech lidech, jakési všelidské obcování, nějaká nevýslovná vzájemnost.
Já, ty, kdokoliv venku, člověk v Židenicích a člověk v Žižkově nesou v sobě cosi společného, cosi, v čem se navzájem mohou srozumět.
Nuže, vyslov to, co je pro všechny stejné a vnitřně sociální, co vychází prostě a jednomyslně ze všech srdcí. Chceš, ó chceš to vyslovit?
Postav se tedy k oknu a řekni: “Zatracené počasí!”
Žádné komentáře:
Okomentovat