Nechci upřít nic památného říjnovému dnu roku osmnáct; nemíním jej prohlásit za pouhou procházku po Václavském náměstí. Byl to převrat, jak stojí v knize psáno; konec staré monarchie a vznik nové republiky není žádná procházka a tento státní převrat byl onoho dne proveden se všemi náležitostmi. Byl to docela řádný a historický převrat; ale byla to také revoluce?
Slovo revoluce má pro nás jiný odstín než slovo převrat. Převrat je politický; revoluce zasahá jaksi hlouběji do života. Převrat je změna režimu; revoluce je změna života, hodnot a vztahů. Převrat je nejpatrnější nahoře, u představitelů moci; revoluci je nejvíce cítit v lidu. Byl převrat 28. října také revolucí? Byl, ale jen drobátko a jen přechodně. Byly některé zevní známky, že lid neprožívá jenom převrat; bylo tu slabé a opojivé vanutí revoluční. Zničehonic si lidé začali říkat “občane”; najednou nebylo pánů. V tisíci drobných úkazech vypukla egalita a lidé prožívali tuto demokratickou rovnost s osvobozující radostí a důvěrou. V jedné malostranské uličce se večer dohodly všechny služtičky, že už nebudou říkat rukulíbám ani milostpaní, nýbrž jenom dobrý den, paní. Nikdo se neurazil, oslovil-li jej na ulici neznámý člověk, nikomu nevadily rozpaky dát se do hovoru s kýmkoliv; bylo to ve vzduchu, byla to atmosféra bratrství. Svobodu jsme cítili přímo fyzicky, nesli jsme jinak hlavu a jinak jsme si vyšlapovali; každému narostlo sebevědomí, o jakém se mu dosud ani nesnilo.
Bylo nám, jako bychom vstupovali do ráje, ve kterém všechno bude lepší a jakoby vykoupené. Nebyli bychom ani věřili, kdyby nám tehdy někdo řekl, že bude zase bída a že se na ni budeme bezmocně dívat. Zdálo se, že nastává věk spravedlnosti, že se nějak v sobě přeměnil sám společenský řád; svět, který byl šikanózní k poddaným, nebude už krutý k svobodným a rovným občanům. Samozřejmě se cítilo, že jsme povinni korunovat svou svobodu splněním starých snů; budovali jsme ve fantazii – ne ministerstva obchodu nebo železnic, nýbrž školy, kulturní ústavy, stánky vědy a umění. Dnes se můžeme ušklíbnout: bylo to naivní a pěkné. Ale podstatné je, že toho dne se instinktivně cítilo, že vstupujeme do nového světa, který, to se rozumí, bude o hony a hony pokročilejší a lidštější, než byl ten starý řád. Nejen nový režim, ale ve všem všudy nový svět a nový, mladý život: to se právě jmenuje revoluce. Byla tu, byla v nás, byla ve vzduchu, ležela před námi na dosah ruky. Zůstala jen náladou, byla prožita jen v citovém rozechvění; za dva tři dny se rozumný národ vrátil k denní práci a všedním starostem.
Mnozí řeknou: chválabohu. Zbytečno přít se o minulost; co se stalo, to teď máme – časem se skoro zdá, že nás ta popřevratová střízlivost a praktičnost nevedla v každém ohledu na cesty daleko vedoucí. Ale kdykoliv vzpomínáme na onen památný říjnový den, měli bychom si připomenout i ten skromný a jenom naznačený kousek revolučnosti, který jsme v sobě tehdy nesli všichni, ať jsme dnes v kterémkoli táboře. Tehdy jsme všichni věřili v divy, které uděláme; byli jsme schopni obětavosti, velkodušnosti a velkorysosti, kterou bychom dnes těžko hledali ve svých politických aktech. Z jakýchsi příčin ta revolučnost tehdy nebyla realizována; přesto zůstává něčím v naší politické tradici: něčím, před čím se lze občas zastydět; něčím, čeho se lze občas ptát o radu. To, co se nestalo skutkem, neztrácí tím ještě platnost programu. V onom říjnovém dni zůstalo uzavřeno něco národní mladosti; bylo by jí třeba zvláště dnes.
Karel Čapek, LN, 28. 10. 1932
Žádné komentáře:
Okomentovat