Povinnost

Povinnost. Je to kouzelné slovo, tak mocné, že kdyby ho nebylo, byl by je musel Kant vymysliti. 

Dejme tomu, že nijak se vám nelíbí dostat ránu holí; kdybyste však obdržel z vysokého místa rozkaz pod nevímjakým trestem postavit se na rohu Můstku a každého kolemjdoucího uhodit holí, učinil byste tak patrně s dětsky čistým svědomím a po každé pořádné ráně, kterou byste uštědřil, měl byste téměř příjemný pocit: “Plním jen svou povinnost.” Dejme tomu, že byste to ani nedělal pod trestem smrti, nýbrž pod radovským platem s postupem a penzí; i pak byste “plnil jen svou povinnost”.

Nemusí to ovšem být primitivní a nedokonalé vraždění holí; jsou povinnosti krutější, elegantnější a méně namáhavé než tato, povinnosti, které plníme škrtem péra, slovem nebo kývnutím hlavy.

Jsou tedy dvě mocnosti v mravní oblasti: 

“svědomí”, které mnohého nedovoluje,
a “povinnost”, která dovoluje, čeho nedovoluje svědomí; 

tím je vyplněna palčivá mezera, kterou svědomí nechává ve světě činů. 

Povinnost je mocné a uklidňující slovo, jež uvádí do světa pořádek. Mistr popravčí není osobně zlý a nepřívětivý člověk, ó nikoliv; plní jen svou povinnost a jeho svědomí je čisté. Velmi, převelmi mnoho lidí má svědomí stejně čisté – co chcete? Plnili jen svou povinnost! Snad vám jejich škrt péra, jediné jejich slovo, jediné kývnutí hlavy přineslo nesmírnou bolest; ale činili to jen proto, že plnili – 

A je k tomu třeba Shawovy špatnosti, aby jeho “pekelník” Richard Dudgeon před svou popravou přerušil uklidňující výklad hrdelního soudce: “Mr. Dudgeone, upozorňuji vás, že to činíme jen proto –” nefilozofickými slovy: “– že jsme za to placeni.”

Karel Čapek, Kritika slov