Holmesiana čili O detektivkách

Abych mohl napsati tento článek o detektivkách, bylo mi probdíti celé noci: ovšem nikoli v hlubokém přemýšlení, nýbrž začten do nějaké strašně napínavé kriminální záhady, vyjeven, ztráceje hlavu, bez sebe nedočkavostí; naštěstí jsou tu solidnější hlavy, jako třeba tatík Tabaret a bystrý Lecoq, Ebenezer Gryce a Sherlock Holmes a inspektor Ganimard nebo inspektor Beale a Mackenzie a nadaný Beautrilet, detektiv Hewitt, Asbörn Krag, Horne Fisher a otec Brown a profesor Craig Kennedy, dr. Thorndyke a všetečný Rouletabille; neboť tito chlapíci přese vše nakonec spořádali celou aféru, byť byla sebezamotanější. 

Nešetřil jsem tichých nocí, abych sledoval jejich práci, a byl jsem odměněn za své bdění; znám nyní všechny detektivní metody, ale také všechny zločiny, úklady, technické prostředky, převleky, triky a špatnosti, kterých se může dopustiti nejmazanější pachatel. Varuji každého, kdo se mnou zle smýšlí; mohl bych ho utratit tisícerým způsobem, z nichž jeden je důmyslnější než druhý.

Mimoto jako svou zvláštní legitimaci k této studii uvádím, že jsem se sám už kdysi pokusil napsat svazek detektivních novel; myslil jsem to docela poctivě, ale nakonec z toho vyšla knížka Boží muka. Pohříchu nikdo v ní neviděl detektivky. Patrně se mi to dost nepovedlo.

Detektivka (míním zde čistou detektivku, a nikoli odrůdy smíšené s románem pasionálním, literárními ambicemi a jinými kontaminujícími vlivy) je literární úkaz stejně jednoduchý jako, dejme tomu, epická báseň nebo dětská báchorka. Ale ježto zrovna jednoduché, solidní a dobře fungující věci mají náramně rozvětvené původy, musíme se po nich pídit několika směry. Budeme snad vypadat jako pedanti, budeme-li vypočítávat asi tucet motivů, jež se províjejí nejjednodušší detektivkou. Budeme putovati končinami suchými i divoce zarostlými, aniž bychom se pozdrželi na rozkošných vyhlídkách. Nuže, bůh s námi, a vydejme se bez dlouhých okolků na cestu.

Zdroj: Databanka Pixabay

Motiv kriminální. 

Toto je motiv psychologicky nejsilnější. Lidé strašně rádi čtou o zločinech. Patrně to potřebují. Proto čtou detektivky a soudní síň. Potlačte obé, i budou sedět večer na zápraží nebo kolem ohňů a povídat si o zločinech spáchaných v celém hejtmanství za posledních padesát let. Budou si vypravovat, jak ten mlynář tehdy zabil svou ženu. Budou si vypravovat, že švec jednou zabije svou ženu a že obecní starosta krade. Nutno tedy uznat, že zločin má do sebe něco podstatně poutavého. Někteří to vysvětlují tak, že je to potřeba senzace, hlad po nervovém dráždění, rozkoš mrazivé hrůzy. Myslím, že to není celá pravda. Lidé si nevypravují o strašidlech jen proto, že je to poeticky vzrušuje, nýbrž proto, že v ně poněkud věří. Lidé se nezajímají o zločiny jen pro jejich literární působivost, nýbrž pro jejich povšechnou možnost. Zajímají se o ně jako o něco důležitého a osobně blízkého. Vzrušuje je hrůzyplná vyhlídka, že se to dá udělat. Poutá je to jako strašné odhalení jistých možností. Člověk, který by nebyl schopen zločinu, by se o zločin zajímal tak málo, jako člověk stižený rýmou o vůni růží.

Psychoanalytik by řekl, že proto nás náruživě poutají kriminální příběhy, že je to jediná otevřená možnost, kterak se zabývat utajovanou zločinností. Možná že by to nazval objektivací latentních zločineckých sklonů nebo podobně učeným jménem. Co mne se týče, nemohu s tím nesouhlasit; ale myslím, že kriminální četba kromě našich latentních sklonů k zločinnosti objektivuje také naše latentní a zuřivé sklony k spravedlnosti; že se v nás dovolává krom skrytého zločince také skryté Svaté Fémy. Ty pak, čtenáři detektivek, se účastníš zločinu, ale také jej stíháš; vyvstává v tobě Kain, ale také hlas volající: “Co jsi učinil? Pročež nyní zlořečený budeš.”

Z toho sice neplyne, že požitek z kriminální četby je mravně povznášející nebo naopak, ale zajisté to, že je dvojitý, a proto dvojnásob vzrušující.

Jest mi odbočiti, abych maličko pojednal o podstatném rozdílu mezi hříchem a zločinem. Detektivky nemají co činit s hříchem. Hřích je jistý špatný stav duše, kdežto zločin je jistý špatný průběh věcí. Jsou těžké hříchy, jež nejsou těžkými zločiny, a naopak. Jakmile se spisovatel začne obírat duší zločincovou, opouští půdu detektivky. Proto zde nebude vysloveno jméno Dostojevského.

Motiv justiční. 

Vlastním tématem detektivky je souboj mezi zločinem a lidskou spravedlností. V čistém krváku se utkává se zločinem vyšší a poněkud nepochopitelný mravní řád, který nakonec dobré odměňuje a zlé tresce. V detektivkách není vyššího řádu, nýbrž jen lidská spravedlnost; a vítězí-li nakonec, je to jen mocí inteligence a metody řádu zcela lidského.

Záliba v justičních případech je stará jako svět. Například způsob, jímž Šalomoun porovnal dvě ženy hokyně (I Král. 3, 16 – 28), je docela pěkný kousek detektivní metody; a podobné detektivní výkony bych mohl citovati z povídek indických, arabských, kordofánských a jiných. U všech národů se tradují historie o moudrých soudcích, kterým se podařilo usvědčit pachatele pamětihodným způsobem a pouhou silou chytrosti. Je to vlastně velmi krásná a velmi stará tradice pozemského důmyslu, racionalismu, praktické zkušenosti a pozorování s vyloučením jakéhokoliv zásahu metafyzického; a je zajímavo, že tato břitkost kritického důvtipu našla stejně místo v pohádkových skladbách jako čaromoc kouzelníků a výpravy princů. Z čehož vidíte, že takzvaný “pouhý intelekt” je prvotně a odpradávna stejně vznešený a pozoruhodný jako mýtus a epos.

Všimněte si však ještě něčeho: krvák si žádá toho, aby zlosyn vzal odplatu; jeť (krvák totiž) příliš prostoupen motivy citovými, etickými a iracionálními, než aby se mohl zříci tohoto krajního uspokojení. Detektivka nikdy nedoprovází pachatele na šibenici nebo do kriminálu a čerta starého dbá o to, kolik let mu bude nasoleno. Její zájem je vyčerpán zjištěním faktu a dopadením osoby; neboť to jediné v díle spravedlnosti je důmyslné a racionální. Trest je podstatně iracionální; vina je iracionální; proto se na tyhle věci bere porota, aby jaksi nahradila zkoušku ohněm nebo jiný druh ordálií. Avšak pozorování, zkušenost a důmysl odpírají jít dál než k vyšetření případu, než ke klasickému “quis, quid, ubi, quibus auxiliis, cur, quomodo, quando”, čili k intelektuálnímu uspokojení, co se vlastně stalo.

Tedy zatímco kriminální motiv ukájí primitivní, obecnou a skrytou potřebu páchat zločiny, ukájí justiční motiv stejně původní a náruživou potřebu stíhat zločince a dát průchod spravedlnosti; avšak obojí zájem je v detektivce omezen na intelektuální nasycení sžíravé zvědavosti (jak se to stalo) s vyloučením pasionální účasti. 

Motiv záhady. 

Ale teď vám povím, že zločin a justice nejsou tím nejpodstatnějším a nejhlubším motivem detektivky. Na počátku je motiv jiný a ještě starší: Sfinga kladoucí hádanky; divá, mučivá rozkoš intelektu řešit záhady; náruživá potřeba mozku louskat tvrdé ořechy nastražených otázek. V nejstarší kulturní minulosti máte rozsety literární doklady tohoto strašného intelektuálního puzení: Oidipus odpovídající Sfinze, jež se ho strojí pohltit (neboť každá záhada pohlcuje člověka); čínské hádanky, Turandot, indické, malajské, perské a arabské hádanky a nevím co ještě, až po dětské šarády, číselky, rébusy, akrosticha a koníčky, a kromě toho ještě šachové koncovky. Je zcela příznačné pro vývoj myšlení, že si intelekt nejprve klade problémy čistě verbální pro absolutně slovní řešení; neboť ve svých počátcích je přímo opojen slovem, svým dílem a nástrojem; hraje si s jeho dvojsmyslností, homonymitou a symbolikou; strojí slovní pasti, aby vytvořil paradoxní slovní situace a předstíral jimi absurdní a nemožné situace věcné. Avšak intelekt je příliš bujný, než aby se spokojil hrou se slovy; odkáže ji tedy filozofii a vrhá se na skutečnost se stejnou dychtivostí bavit se v ní řešením záhad. A protože tu nechci mluvit snad o vědě, pravím, že detektivka je rozumové řešení uměle nastražených věcných hádanek.

A nyní to posuďte prakticky: 

Co je mezi jinými věcmi nejspíše a nejpodstatněji záhadné? 

To, co se z nějakých příčin skrývá. 

A co se nejspíše skrývá? 

Rozumí se, že zločin. 

Panebože, jak je to jasné!

Detektivce koneckonců nezáleží na násilném smilstvu, žhářství, otcovraždě a já nevím jakých ohavnostech: nýbrž na strašně zmotaných a záhadných situacích, kde normální rozum zůstane hloupě stát s celou svou hrstí hrubých pravděpodobností, úsudků, zkušeností a předpokladů. Musí se vytvořit situace stejně paradoxní, nemožná, absurdní a nepředstavitelná jako v hádankách; ale pak přijde Oidipus, chci říci detektiv, aby rázem objevil dvojakost a omylnost určitých dat, vsunul do nich pravý smysl, a je to. Detektiv je prostě ten, kdo se nedá napálit intelektuální nástrahou a zabíjí trapičskou Sfingu.

Co se týče čtenáře, je do krajnosti vzrušen záhadností případu; jsa si vědom své omezenosti, odváží se jen tu a tam vlastního dohadu o pachateli a podstatě činu; nuže, šlápne neomylně vedle: Ten to není! Je-li řešení záhady prvým a posledním motivem detektivky, je také – budiž bohu žalováno – jejím fatálním literárním úrazem. Čím je záhada napínavější, tím hrozněji zklame řešení; neboť je koneckonců tak jednoduché, že se čtenář dožere, shledávaje, že na to by mohl přijít sám; i cítí se jaksi ošizen, uražen a rozčarován.

Motiv výkonu. 

Ano, jsem blázen; sotva postavím definici, nemám nic spěšnějšího na práci, než zase ji zrušit. Řekl jsem, že detektivka je řešení záhady; nyní však pravím, že detektivka je vlastně epická skladba a jejím tématem že je neobyčejný osobní výkon. Už zločin je pozoruhodný výkon, i bude se epická skladba obírati spíše zločinem než, dejme tomu, vysycháním míchy nebo zpěvem klášterních panen. 

Zločinec je cosi jako hrdina; je obestřen romantikou, je psanec, je odbojník; tahaje za nos biřice, soudy a zákon požívá tajné lidové sympatie. Janošík a Babinský, Robin Hood a Rinaldo Rinaldini, Fra Diavolo a Ondráš z Lysé hory, to jsou samé čistokrevné epické případy; Arsene Lupin je jen uhlazený potomek této drsné a monumentální galerie lesních předků. Arsene Lupin žije v romantickém a hustém velkoměstě, tak jako Robin Hood žil v romantických a hustých lesích; užívá splašeného rychlíku stejně rytířsky jako Rinaldini splašeného koně. Naše divoké jeskyně, to jsou mezinárodní hotely; banky jsou rovny romantickým soutěskám, jimiž kupci vezou své poklady; a naše ulice je stejně strašlivá a dobrodružná jako Abruzzy nebo skotské hory.

Zločin je dobrodružný a epický mezi všemi lidskými činy předně proto, že je jaksi osobním výbojem jedince proti společnosti, moci organizované a neosobní; a že na dně svých srdcí jsme všichni strašní anarchisté. Zločinec (v románě) je nevyhnutelně představitelem pyšného a krajního individualismu; jeho poměr ke společnosti je opravdu velmi výlučný. Každý epický hrdina je výlučný a sám, buď že jedná docela na vlastní pěst, nebo že je vůdcem a náčelníkem jiných, což je jen jiná forma samopašné a individualistické samoty. Člověk musí tedy být buď velmi silnou osobností, nebo aspoň zločincem, aby se stal pravým epickým případem; hlavně pak musí se legitimovat nějakým význačně osobním výkonem.

Zločin pak je dobrodružný a epický za druhé proto, že je zločinec honěn jako divoký slon, tygr či medvěd. Nejstarší lidské pudy jsou lovecké; a pračlověk z Crô-Magnon nebo Altamiry jistě vynalezl kromě malířství a plastiky také epickou poezii, když cucaje morek z kostí vypravoval, jak ohromně dostal toho bizona a jak vystopoval, panečku, stádo mamutů. Dnes nelze u ohňů skládat epos o ulovené ramlici nebo barvitě vypravovat o dobrodružném stíhání jeskynního lva; není to už to. Je však možno číst u ohně, jak ohromně dostal Sherlock Holmes toho vraha a jak vystopoval, panečku, stádo bankovních lupičů. Je tu lov, pasti, čtení stop v prachu a v blátě, větření pralovce, honba, útěk, obrana, obklíčení kořisti, boj zblízka a všechny praktiky jeskynního lovu. Detektivka je nejstarší literatura; detektivka je totiž nejzachovalejší prehistorická památka ze starší doby kamenné. Umění lovecké je starší než písmo.

Detektiv je člověk prvotní, lovec a stopař. Ale detektiv je také epický individualista, docela tak jako zločinec, jeho kořist. Obyčejně strašně pohrdá kolektivním aparátem policie a jde do věci na vlastní pěst; mezi ním a policií, jež je nástrojem organizované společnosti, panuje nepopíratelná a dosti napjatá animozita, ne-li přímo souboj. Vždy dělá něco jiného než policie; je geniálně sám, je dokonce mnohdy podivínským a uzavřeným samotářem v tomto hromadném světě. Riziko je jeho sportovní a hrdinskou rozkoší; často vleze do situací, kde jde zkrátka o krk; nuže, má železné nervy, svaly jako řemeny, dobrou opakovací pistoli a nadto dovede boxovat jako mistr bantamové váhy (jeť vždy hubené postavy). Je přímo žárliv na to, abyvše provedl sám; celá záležitost je pro něho jen osobní výkon a styděl by se, kdyby měl zdolati zločince hrubou organizovanou přesilou.

Zde musíme se letmo dotknouti zvláštního motivu průvodce, jenž se vyskytuje ve většině detektivek. Ano, detektiv je epicky sám; ale ze zvláštních příčin mívá – už od časů Poeova Dupina – druha, průvodce, osobnost poněkud pasívní a oddanou, jež mu někdy pomáhá a častěji mu slouží za posluchače, obveseluje ho svou detektivní neschopností a mnohdy je pak kronikářem a bardem jeho výkonů. Nemohu vysvětliti všechny příčiny tohoto úkazu; vím jenom, že sahelští králové vždy se nechávali na svých výpravách provázeti kronikářem a že k pravému epickému rytíři, i když není zrovna Don Quijotem, patří jaksi nevyhnutelně věrné panoše. Mimoto je nutně třeba někoho, kdo by pozoroval detektiva při práci a divil se jeho prozatím nesrozumitelným plánům a krokům.

Till Uilenspiegel. 

Budeme-li se probírati povídkami všech národů od rovníku až někam po polární pás, setkáme se všude s velmi sympatickou postavou čirého chytráka, který je mazán všemi mastmi, ale jaksi jen pro své vlastní potěšení; jeho důvtip je výstřední a paradoxní, neboť neslouží obchodu ani politice, aniž jiným věcem výnosným a ctěným; je tu sám pro sebe jakožto čisté amatérství, jaksi lartpourlartism absolutní mazanosti, něco mezi uličnictvím a geniální lstivostí, kejklířstvím a praktickou filozofií. Je to věčný a všelidský motiv enšpíglovský; nejstarší a heroický Enšpígl, toť sám božský Odysseus. 

Zde se nemůžeme šíře obírat tímto krásným tématem. Konstatujeme jenom, že člověk od prvopočátku zahrnuje chytrost stejně hlubokým a poetickým obdivem jako hrdinské činy; neboť v boji o život má pálenost a obratnost nemenší cenu než síla a statečnost.

Detektivka je moderní zosobnění a zheroizování této samoúčelné a praktické mazanosti. Jsou detektivové (jako Asbörn Krag nebo inspektor Beale, Mackenzie, starý Gryce a mnozí jiní), kteří své poslání konají smrtelně vážně, tak jako státní zástupce nebo portýr v soudní budově. Příčinou asi je, že jsou oficiálně v policejní službě: úřední práci nelze konat s humorem a bez jisté pochmurnosti. Avšak věčný Enšpígl, který se sám znamenitě baví výkonem své chytrosti, který má smysl pro humor, pro efekt a mise en scene, tak trochu ješitný umělec, Bosco na pódiu, artista, kterému nejde jen o to, aby svou věc provedl, ale daleko víc o to, jak ji provede, jak překvapí, s jakou désinvolturou se nakonec ukloní, to je vždy detektiv amatér, neoficiální chlapík, sportsman kriminalistiky, zkrátka Sherlock Holmes nebo Rouletabille nebo pro změnu Arsene Lupin nebo tolik jiných ve všech možných odstínech. Mají svou diváckou galerii, svou uměleckou nedůtklivost, svůj svrchovaný a zlomyslný úsměv, rozkoš z práce a osobní požitek z formální dokonalosti svého kousku. Jsou to artisté v pozorování, usuzování a jiných vysoce mozkových cvicích; i jest obdiv, který k nim chováme, stejně hluboký a zasloužený jako obdiv k Muži na hrazdě.

Jedna z nejstarších detektivek světa jest Odysseovo zjištění identity Achillovy mezi dcerami Lykomedovými. Kdyby Odysseus byl živnostenským detektivem, zjistil by ji klíčovou dírkou nebo výslechem pradlen; jsa však nadán bujnou inteligencí, užil známého a psychologicky skvělého triku s mečem a šperky. Obyčejná inteligence se uspokojí výsledkem; vyšší enšpíglovská inteligence se uspokojí jen výkonem samotným. Enšpígl nechce jen rozluštiti hádanku: chce napálit a obelstít samu Sfingu. Nedejte se másti neproniknutelnou maskou geniálního detektiva; jste-li chytří jako on, najdete pod ní výraz pobaveného a uspokojeného taškáře, jemuž se právě povedlo vyzrát na zločince, na Scotland Yard nebo na vás.

Úhrnem tradiční Enšpígl jest odpoutaná a samoúčelná inteligence, která se ještě nerozhodla, má-li se státi velikým zločincem nebo velikým detektivem.

Duch metody. 

Avšak zde je významný kulturní a dějinný rozdíl: Enšpígl je dítě okamžiku a nálady, kdežto detektiv je metodik. Jeho vrozená bystrost, lovecký čich, pozorování, schopnost analytická, zkušenosti, odborné studie o různých jakostech cigárového popelu, o botanice, orientálních zbraních, nautice, mineralogii, jakož i o všem ostatním, úžasná univerzálnost jeho znalostí (s vyloučením všeobecných dějin, astrofyziky, církevní exegetiky a několika jiných úzkých oborů vědění), všecky tyto krásné dary ducha, jež mohu ještě rozšířit o zvláštní paměť, duchapřítomnost, logičnost a strašlivou přesnost, to vše, pravím, je podřaděno přísné kázni metody, řádu a souvislosti; na mou věru, není mozku uspořádanějšího a ukázněnějšího než mozek detektivův. Ať už je to Dupin nebo Holmes, rádi se v důvěrné chvíli (viz motiv průvodce) rozhovoří o analytické metodě se zápalem univerzitního docenta; i takový gaminský čmuchal jako Rouletabille hledá svůj “zdravý kousek rozumu”, aby mu podřadil zmatenost a dvojsmyslnost faktů. Primitivní detektiv, jako Clifton, vrhá se do kriminálního případu tak jako pes do rvačky; policejní zřízenci, řekněme Ganimard, Krag nebo Gryce, pracují trpělivě a soustavně, ale bez induktivní fantazie, spíše jako zkušení praktikové než s vědeckým vzletem ukázněné myšlenky. 

A přece otec moderní detektivky, Edgar Allan Poe, vyvodil detektivní metodu abstraktně filozoficky ze zákonů indukce, analýzy, textové kritiky a logické pravděpodobnosti; detektivní klasik Sherlock Holmes obohatil tyto prostředky strašným arzenálem odborných poznatků přírodovědecké expertizy a přímého pozorování, shrnuje takto ve svém mozku celou důkladnost, vnějškovou a matematickou střízlivost pozitivistického světového názoru. Profesor Craig Kennedy a dr. Thorndyke připojují k tomu moderní laboratorní experiment, v němž se metoda přímého pozorování dovršuje, ale také uzavírá; neboť zde už měřící mašinérie a laboratorní pokus nahrazuje inteligentní oko, upřené na skutečnost a hledající souvztahy. Tím se tato cesta definitivně končí.

U Francouzů metoda zůstává něčím osobním; je spíše plodem temperamentu nežli studia. Takový Rouletabille nebo Beautrilet, ale už i Lecoq a tatík Tabaret se narodili, jako se narodí jezevčík nebo dobrman; jsou to rození a pudoví stopaři, nemohou dělat nic jiného, jdou prostě za svým čenichajícím nosem; jejich inteligence je zrovna zvířecí. Sherlock Holmes je tak ven a ven metodický, že i jeho zevnějšek, jeho tenké rty a šlachovité ruce, ostrý nos, oči a dýmka přijímají výraz odborně detektivní; ale Gaboriauův Tabaret má vzezření a zvyky pokojného rentiéra, Rouletabille se na vás usmívá kulatou tváří nevinného dareby, Lecoq zamyšleně cucá cukrovinky, zkrátka, člověk by to do nich neřekl. I v nich je metoda, tak jako má svou metodu ohař nebo mungo chytající hady, ale je v ní horečka instinktu a fantastičnost intuice.

Konečně je tu mystická metoda otce Browna, svatého Františka mezi detektivy. Jeho zpovědní zkušenosti mu sice pomáhají hledat a předvídat špatné cesty člověka; ale jeho detektivní smysl je v podstatě jiný: je to jeho pokora. Dobrý a skromný páter ze samé prostoty klopí oči a sbírá v prachu drobné a nepovšimnuté věci, jež jiný, pyšnější a světštější duch neuzná za hodny pozornosti. A hle, tyto zahozené stopy jsou tajemné šifry, z nichž svatý páter s pomocí boží a v náhlé milosti přečte hrozné úmysly nebo skutky zbloudilých lidí. Nemyslím, že by tato metoda byla horší než laboratorní divy profesora Kennedyho.

Zde však se nemohu zdržeti, abych nevelebil ducha metody. Ať jiní oslavují vášně, romantické démony, krásu ženských očí nebo východ slunce, já chválím jasnost, souvislost a pořádek, sílu rozumu, jenž srovnává, vztahuje, řadí a váže, metodu, tuto moudrou vůdkyni, jež nás vede za ruku v chaosu faktů; a hle, rozestupují se.

Chci se dále zmíniti, že detektiv je po jisté stránce heroicky typ moderního člověka. Je činný a rychlý, chce něco a jde za tím mocně a metodicky; je dále mnohovědoucí, univerzální, poučený, plný věcných znalostí; je to člověk, který se vyzná, muž činu a vědění. Vše znáti, se vším si vědět rady, všemu přijít na kloub, a když na to přijde, srazit k zemi chlapa jako hora: kdo z vás by nebyl přístupen tomuto ideálu? Detektiv nemá co činiti se sebou; není si problémem; nedívá se na své city, neboť se dívá na věci a skutky. Neptá se, bude-li spasen; ptá se, co má v této chvíli udělat rozumného. Nepřemýšlí o tom, co je to člověk; uvažuje, kde je. V jeho světě jsou určité otázky a určité věci; avšak žádné stíny, přeludy, obecné zásady a pomysly. Je nejčistším realistou ve vesmíru. Je beze vztahů. Zamiluje-li se, ztrácí ihned svou intelektuální čistotu.

Motiv náhody. 

Avšak co by byl platen všechen rozum, všechna metoda, veškerá univerzální poučenost, kdyby detektivovi zvláštním a zázračným způsobem nesloužila šťastná náhoda?

Náhoda jej přivede v pravou vteřinu na pravé místo; náhoda mu posílá do cesty nečekaná odhalení; a kdyby mu ujela noha, padl by rovnou na stopu prchajícího zločince, místo aby si rozbil nos, jako by se jistě stalo mně nebo vám. Často jsem si myslil, že jsem také tak chytrý jako detektiv; ale nemám to štěstí, to je to. Jsou lidé, kteří považují náhodu v detektivce – abych tak řekl – za nedovolený hmat, za nedůstojný trik, jímž autor pomáhá unfair svému favoritovi. To je hrubý omyl. Kriminální teoretikové tak kožení a německy důkladní jako Gross a Höpler, když vypočítali všechno, co vyšetřující soudce má vědět a ovládat, jaký má být a co má dělat za prvé až za čtrnácté, prohlašují naplno a nepokrytě, že má mít štístko; jinak prý nestojí za starou belu. Jsou lidé, kteří mají šťastnou ruku, a jiní jsou smolaři a srabaři; to se nedá oddiskutovat. Koneckonců tajemství úspěchu je tajemství náhody; každá trochu složitější věc (například donést dopis na poštu s adresou i známkou, vyloupit banku nebo přibít na stěnu obraz) je vystavena tisícerým záludným a nevypočitatelným možnostem, jež ohrožují úspěch věci; a nemáte-li trochu štěstí, nezašněrujete si ani botku. 

Ačkoliv tedy náhoda je nevypočitatelná a tajemná, má na ni jistý vliv váš světový názor, váš temperament, vaše nálada, statečnost, bujnost a podnikavost. Odvážnému štěstí přeje; ale aby ten dotyčný byl odvážný, k tomu, lidi, je třeba, aby měl jistou praktickou filozofii, dobrý mozek, čilý zájem, sebedůvěru a spoustu jiných optimistických vlastností. Úspěch je sice jen náhoda, ale náhoda není jen náhoda; náhodu je možno si zasloužit; náhodu si lze naklonit. Zeptejte se na to velkých mužů praxe.

Detektiv musí mít štěstí; musí mít tu pravou náturu k tomu: jistou allégresse, žádnou těžkomyslnost, žádné osudné vášně, libost z života činného a takovou jakousi svobodu ducha. V něm dochází oslavy moderní hrdina: člověk úspěšný.

Bertillonáž. 

V romantické literatuře je člověk buď krásný, nebo odpuzující svou ošklivostí. V detektivkách není těchto kategorií. Mluví-li detektiv s dívkou, nekonstatuje, že má milostné ruce, nýbrž že jimi píše na stroji; přehlédne dokonce plachý pohled nevinnosti, aby si zato všiml několika pih na nose nebo bláta na střevíčku. V romantické literatuře není nikdy na střevíčku vidět, do čeho kdo šlápl. Zde však je docela jiný svět. Ani zločinec nemá na nose napsáno, že je zloduch, nýbrž že pije jalovcovou, a je tedy asi podomním obchodníkem; ani Kainovo znamení by tu nebylo pečetí boží, nýbrž známkou identity a nějakou stopou jeho dřívějšího povolání (snad si rozbil čelo o pluh nebo spadl ze seníku, já nevím).

I skutečnost je tu bertillonována; je s ní brán prostě protokol. Vkročí-li detektiv do pokoje, nehledá tam dech dvaceti let pokojného života, nýbrž škrábnutí na dveřích nebo setřený prach na krbu. všechny věci existují jen pro stopy, jež nesou; i lidé jsou jenom úhrnem svých vlastních stop. Detektiv se mi nepodívá do očí, aby mi řekl: Poslouchejte, vy jste hodný a báječný člověk, to se cítí na první pohled. Podívá se na mne a řekne: Vy jste člověk, který se živí perem, přemýšlí opíraje se hlavou o lenoch (asi podle toho, že mám vzadu rozcuchané vlasy) a má zálibu v kočkách; dnes jste šel Jindřišskou ulicí – bude tam ten dům už brzo dostavěn? – a posílal jste psaní do Anglie (jak to pozná, nepochopím jakživ). 

Pro detektiva tento pozemský svět je jenom “místo činu”, pokryté usvědčujícími stopami; a já čekám na velkého detektiva, jenž z hvězdiček sejme otisky božích prstů a ve zrosené trávě změří stopy Jeho kroků; a chytne Ho.

Unika. 

Avšak ne, naprosto ne: žádné Galtonovy otisky prstů; pořádný detektiv se nesníží k tomu, aby pomocí nějakého mizerného otisku palce (jenž, abyste to věděli, může mít kresbu spirály, kličky nebo vlnovky #1 [#1 Boží prsty by však měly znamení nekonečnosti?] hledal pachatele v policejním archívu.

Skutečná policejní praxe postupuje normálně tak, že subsumuje nový případ do skupiny případů již známých; tedy, že hledá lotra mezi lotry, a ne mezi majiteli vil v Bubenči; nebo že pátrá po lupiči spíše v Židovských pecích nežli mezi členy Filozofické jednoty. Policie by beze všeho rozřešila vraždu v ulici Morgue, kdyby na základě spolehlivých zkušeností mohla říci, že takové vraždy páchají zpravidla gorily. Policie má svou zvláštní a poněkud melancholickou víru, že všechny případy jsou staré a obehrané a probíhají podle jistých zvykových pravidel. Zvláštní je, že má obyčejně pravdu.

Naproti tomu případy v detektivkách jsou kriminální unikáty, jež se vymykají všem obehraným pravidlům, generalizacím a předem hotovým praktikám. Každé řešení musí být nové, každé je mistrovský originál, dílo invence a nový světový rekord. Je nutno hledat pořád nové případy, něco, co tu ještě nebylo, něco, co překonává všechno bývalé, něco, proti čemu je každá minulá zápletka hadr, něco... něco... zkrátka něco náramného. To je imanentní kletba detektivek, jejich běs, jejich utrpení a zánik. Neboť vězte, že už dodýchávají, na smrt uštvány touto šílenou honbou. Ještě se zoufale chopily velmocenské politiky, německého císaře a světové války; ale i to je už vysáto, a nepomůže-li jim papež, Marťané nebo konec světa, můžeme mluvit o byvší literatuře.

Fueramus Pergama, amen.

I učiňme díkůvzdání, my ostatní spisovatelé, kteří píšeme o starých věcech, ať se tváříme sebemoderněji; neboť staré věci nám nikdo nevezme. Staré věci jsou nevyčerpatelné, neboť hleďte, i my k nim pořád přidáváme, pořád je rozmnožujeme, a až budeme účtovati sami se sebou, shledáme, že i my jsme stará věc, ačkoliv jsme si před mnoha lety myslili, že jsme něco nového. Je možno vynalézt ledacos nového; ale mezi starými skutečnostmi je tolik toho, co nebylo ještě ani objeveno, ani vymyšleno, že se tam vždy můžeme vypravit jako do zlatého Eldoráda.

Zdá se opravdu, že detektivka už překročila svůj vrchol; byla to taková jakási přechodná móda. Avšak na každé pomíjivé módě je pozoruhodné to, že obsahuje něco strašně starého. Jsou-li v módě kožišiny, nevzpomene si ani nejstarší pamětník, že byly v módě také za starší kamenné doby. Nosí-li se, dejme tomu, krátké sukně, zapomíná se, že byly v módě už u praobyvatelů Šalomounských ostrovů. V jistém smyslu každá móda je návrat a atavismus. Viděli jsme, že se v detektivce vracejí prastaré motivy důmyslných soudců, hádanek, Enšpígla a epického lovu. Ale opět jsme shledali, že se tu odehrává dějinný převrat moderního myšlení způsobem přímo dokumentárním; tak zejména praktický racionalism, duch metody, všestranná vědecká poučenost, naprostý empirism a vášeň pozorovací, analýza a záliba v experimentu, filozofická bertillonáž a potlačení veškeré hanebné subjektivnosti, není-liž to vše napojeno mlezivem a mlékem božské krávy tohoto věku? 

Myslím to, jářku, v dobrém i špatném: detektiv je úhrnný typ našeho věku, tak jako Cid je úhrnný typ rytířského středověku. Žije plně a dychtivě v současnosti, vždy up to date, vždy se chápaje všeho, co mu poskytuje věda, technika, noviny, poslední okamžik; není člověka současnějšího nad něho. Čím je mu Hekuba? Ale kdyby někdo ukradl z muzea její zlatou trojnožku, dobrá, to je aspoň případ.

Facts! facts! facts! 

Neboť přišel svět faktů, a nikoliv slov.

Ty pak, svatý Tomáši, jsi patronem detektivů; neboť neuznal jsi tajemství, pokud jsi nevložil prst do rány; shledav potom, že je zasazena ostrým kovovým nástrojem, vedena odspodu a naprosto smrtelná, považoval jsi věc za uspokojivě vyšetřenu. 

Závěry si učiňte sami. Je jich možno několik, vyberte si; co mne se týče, nechtěl jsem vás o ničem přesvědčovat; ale dělá mi dobře nalézt dobré věci v krajích špatné pověsti.

Karel Čapek, Marsyas