Pravidla mírového chování

(Nemohouce popírati, že Veliká válka zbavila lidské mravy mnohé zbytečné přecitlivělosti, domníváme se přesto, že aspoň některé staré společenské formy se snesou s pravou, rozhodnou, zásadní demokratičností. Přecházíme pomalu k mírovému životu a s mírem oživuje potřeba zjemnělých mravů. Této potřebě mají sloužiti následující řádky.)

Zdroj: Fotobanka Pixabay (autor: Julius Effenberger)

Potkáš-li někoho na ulici, není nevyhnutelně třeba, abys ho porazil, ale učiníš-li tak, žádá mírnost, abys ho nechal ležet a nezbil ho ještě holí. Zbiješ-li ho, řekni pak aspoň “pardon”.

Chceš-li někoho zabíti a oloupiti, učiň tak raději večer a na místě málo frekventovaném; pohoršuje to ostatní chodce.

Porazíš-li někoho, odkopni ho, ale nešlapej po něm.

Svého souseda v tramvaji můžeš umačkati, ale nespílej mu přitom; nemůže za to, že má tak tuhý život.

Není nutno závoditi v drsnosti mravů se ženami; ve slušné společnosti jsou ženy privilegovány, mohou si více dovolit. V nutném případě skol ženu bez hněvu.

Jsi-li bohatý, nemusíš to dávat každému najevo příliš špatným chováním; pozná se to i bez toho. 

Jsi-li proletářem, nedávej to najevo stavovskou pýchou; stačí několik dobře míněných hrozeb.

Mluvíš-li s ministrem, nemusíš přitom klečet, ale také ho netahej za knoflík. Ve vážném jednání ho nezastrašuj; stačí, když mu klekneš na prsa a dáš mu na krk smyčku provazu. Mírnost šlechtí muže.

Jsi-li úředníkem republiky, spílej na ministerstva, na úřady, na všechno, ale učiň výjimku u sebe sama. Vzbudí to ve tvých posluchačích uklidňující dojem, že není ještě vše ztraceno.

Nejsi-li však úředníkem republiky, není tvému hněvu mezí. Tu vylož své mínění klidně a důstojně, zab jen toho, kdo ti odporuje, a utři si chvílemi pěnu u úst.

Jsi-li bolševikem, buď blahovolný k vládě a úřadům; neboť rytířský duch je mírný a šetrný k slabým.

Jsi-li poslancem, řiď se aspoň všemi předchozími pravidly.

Jsi-li členem mírové delegace v Paříži, tu padají na tebe zvláště těžké společenské povinnosti; neboť ne všechny naše národní zvyky jsou sdíleny cizinou; například jísti nožem, smrkati do ubrousku, polykati oheň a vidličky, drbati se nohou, mluviti německy, všude žádati knedlíky, nositi k fraku vidle a jinak nic nedělat.

Jsi-li však politickým straníkem, nemáš společenských povinností pražádných; tu svlékni šaty, chop se kyje, běhej po čtyřech a řvi strašně v houští.

Karel Čapek, Nebojsa, 20. 2. 1919