Co je kultura

Když už si klademe otázku, není-li to, co nás na dnešní Evropě znepokojuje, z velké části selhání kulturních faktorů, neb přesněji řečeno takzvaných vzdělaných vrstev, musíme si nejprve říci, v čem může kultura selhat, to jest co to vlastně zhruba ta kultura a to vzdělanectví je. Tady by se dalo říci mnoho subtilního, ale držme se věcí prostých a nepochybných. V první řadě je to určité školení, které ovšem nemusí být vyseděno ve škamnech. Je to jistá znalost dějin a kultur, světa, vývoje, přírodních zákonů a poznávacích metod, která nám umožňuje, abychom své zkušenosti dovedli vřazovat do širších souvislostí, daných nesčíslnými poznatky předchozími. Zkrátka vzdělanost je dědictví, ve které se uvazujeme, je to nashromážděná zkušenost lidstva a věků; upřímně řečeno, je to ohromný prezent, který nám padá do klína celkem lacino. Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi; úroveň, na které stojíme, byla vršena po tisíce let. 

O tom tedy by se dala napsat vzorná školní úloha, ale rád bych se obrátil hned in medias res. Vzdělanectví může selhat už v tom, že sestupuje pod svou vlastní úroveň, že ztrácí to, co už jednou bylo dosaženo. Řekněme, že po celé věky se lidé navzájem mordovali proto, že se klaněli různým oltářům; načež lidstvo poněkud zmoudřelo a přišlo na to, že netolerance je hloupé a nelidské hovadství. Po sta let byli páleni nebo všelijak maltretováni lidé, kteří se odvážili myslet jinak než majorita; o něco později byli uznáni za mučedníky pokroku a ve svobodě myšlení byl vytyčen vlající ideál. To tedy jsou dějinné zkušenosti, které jsou vlastnictvím každého poněkud vzdělaného člověka; a podívejte se, kde teď zase Evropa je s tolerancí, se svobodou myšlení, s lidskými právy, s justicí a tak dále. Kdyby tyto kanadské žertíky s civilizací byly jen projevy rozvášněných davů, mohli bychom se na ně dívat s hrůzou jako na živelní pohromu; ale vidíme-li, že je s největší horlivostí provozuje s sebou inteligence od profesorů filozofie až po gymnazisty, nebudeme už tomu říkat neštěstí, nýbrž hanba.

Zdroj: www.pixabay.com

Dobrá, jsou země, ve kterých to ještě nevypadá tak zle. Citovali jsme ze španělského filozofa Ortegy některé poznámky o tom, že to bývají právě vzdělanci, kdo ve věcech veřejných, politických i kulturních projevují často názory velmi bezduché a pronášejí je s význačnou sufizancí a nesnášelivostí. Čtouce toto, nemůžeme se ubránit dojmu, že to, co líčí Ortega, není pro nás španělská vesnice. Skutečně těžko bychom našli nějaké hrubé, vulgární a fanatické mínění politické nebo kulturní, které by nebylo sdíleno a někdy i hlásáno také lidmi, kteří jsou počítáni mezi vzdělance. Nemíníme tím, že by akademicky vzdělaní lidé museli politice a jiným veřejným věcem nějak zvlášť rozumět; ale řekli bychom, že jsou názory, hesla a manýry, které vzdělanci nemohou přijímat, ledaže sestoupí z té duševní úrovně, kterou jim vzdělanost ukládá; že zradí tu disciplínu, tu kritičnost a intelektuální svobodu, tu zděděnou kulturní zkušenost, jež je vlastním smyslem vzdělání. Je mnoho veřejných názorů i praktik, které by se obecně a zjevně jevily jako nízké a nekulturní, kdyby jim odmítli sekundovat lidé, jimž je přisuzována a společensky svěřena jistá úroveň vzdělání a vědění. O tom jsem už psal a není třeba kupit příklady této hromadné zrady vzdělanců. Ubývá osvícenosti, která by korigovala nižší pohnutky a názory. V bibli je cosi o světlech stavěných pod kbelec; za našich časů je vidíme spíš blikat v lampiónech zažehnutých na počest nejhrubších model.

Uvažte prosím, není-li tento úkaz, že vzdělanost přestala chránit lidi před sestupem k nižší duchovní úrovni, v přímé souvislosti s dalším úkazem: že osobní vzdělanost přestává být v povážlivé míře ideálem, který sám sebou stojí za naše usilování; že jedni si už nedávají mnoho práce, aby jí dosáhli, druzí se přestali stydět za to, že jí nemají, a třetí jí jednoduše a rovnou opovrhují. Myslím, že by nedošlo k tomu zřejmému znevážení kultury, kdyby ji lidé, jimž je uložena, neodhazovali jako zbytečnou přítěž. Snad se víceméně pamatujeme na odešlou nebo odcházející generaci, jíž ještě náleží čestný titul generace buditelské: na ty staré doktory, právníky a kantory, kteří se ctí nesli slavný závazek vzdělanosti a kteří ve své četbě, ve svém vztahu k lidem, ve své životní důstojnosti uchovávali povinnost jisté vyšší a příkladné úrovně. Pravda, namítnete, že za jejich časů byl stav inteligence lépe honorován hmotně i sociálně a že dnes se musíme vyčerpávat bojem o chleba. Ano, beze všeho; ale myslím, že lidé nikdy nebývali a nejsou honorováni za to, co čtou, oč se duchovně zajímají a jak myslí, co chtějí poznat a oč se zasazují ve jménu pravdy a rozumu. Trampota s inteligencí není jen ta, že v hrozivé míře (ale teprve v poslední době) je zproletarizována (o čemž by bylo načase psát docela jiné články), ale že v takovém rozsahu zmaloměšťáčtěla, to jest zřekla se svého zvláštního poslání: v každém prostředí uhájit vyšší úroveň ve smyslu osvícenosti, kulturní empirie, intelektuální nezávislosti a stálého cviku poznávacího. Není v zájmu inteligence ani těch druhých, aby byla porušena hierarchie, která staví statky duchovní nad všechny jiné. Není to v zájmu inteligence, neboť tím zaniká její duchovní prvorozenství; není to v zájmu druhých vrstev, neboť kulturně nivelizovaná inteligence přestává plnit určité povinnosti, na nichž závisí většina hodnot vyššího řádu. Řeknu to tak: selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu “průměrný člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku. Prospero vyvažuje Kalibána. Zrušte hierarchickou převahu ducha a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech.

***

Tady nemluvíme o kultuře ve smyslu tvorby, ale ve smyslu vzdělanosti, duševního majetku a intelektuální úrovně. Řekl bych, že celé naše vzdělávání má asi ten smysl: vědět aspoň něco o tom, jaké zkušenosti, jaké poznatky a jaké hodnoty už lidstvo vytvořilo, – a už je neztratit, už nesejít pod ně. Ano, řekněme to rovnou: vzdělanost je v tomto smyslu konzervace, uchování a ochrana toho, k čemu lidé před námi se strašnou námahou celých dějin došli. Proto revoluční doby vzdělanost víceméně nenávidí: právě pro to její poslání, uchovat plnou náruč odkazů. Nic platno, toto se nedá zamluvit: kultura představuje především souvislost s veškerým dosavadním dílem lidským a nesmí ji ztrácet; ať vytváří cokoli nového, je to pokračování v tom díle předchozím. Nová myšlenka popírá starou, ale přitom je pokračováním věčného procesu myšlení. Bez té nepřetržitosti by nebylo kultury. Udržet něco, co bylo a je, to dnes (aspoň většinou) nezní příliš sympaticky; říkáme tomu konzervativnost a podobně. Nuže: dělníkům, kteří se ve Vídni nechali rozstřílet, šlo o udržení jistých dosažených hodnot. Hájit se ve svých šancích je stejně vážný boj jako hnát šturmem a dobývat nových pozic. Lidský duch by byl špatným vojáčkem, kdyby se cítil povolán jen mašírovat v čele, když se jde dopředu, ale nedovedl by udržet, co bylo vybojováno. Zdá se, že dnes skutečně záleží nejvíc na tom, aby bylo uhájeno mnohé z toho, co je kulturním majetkem lidstva. Jakmile uhneme z kulturní půdy, ocítáme se v divočině. Jde o to, neztrácet pod nohama tu kulturní půdu. To je první a hlavní poslání inteligence.

Karel Čapek, Přítomnost, 21. 2. 1934