Co se nemění

Nu, o tom asi není pochyby, že naše politika – a nejen zahraniční – musí počítat s novými skutečnostmi a zařídit se podle nich. Říká se tomu změna orientace. Ale změna orientace neznamená změnu charakteru. Změna hranic neznamená, že by se přes noc změnil sám v sobě i národ. Pravda, prochází hlubokou sklíčeností a je zklamán přemnohým, več věřil; ale tím není řečeno, že věřil ve špatné věci a že je může bez okolků zahodit. To by ta víra za mnoho nestála. Charakter národa se vyhraňuje nebo typizuje v národních ideálech. Ti, kdo naznačují, že se teď bude u nás notovat jiná písnička, by se měli pozorněji podívat na to, co tak spěšně chtějí mít překonáno. Naše národní ideály totiž nejsou staré jenom dvacet let. Jsou stoleté. Jsou odkazem našeho probuzení. Byly vírou Palackého a Kollárovou, byly rozumným přesvědčením Havlíčkovým, byly inspirací našich básníků i trvalým programem české a slovenské politiky už ve století minulém. Myslí-li si někdo, že by náš národ měl jít do budoucnosti jinou mravní a duchovní cestou než dosud, pak musí toto vše zahodit a prohlásit za překonané; ale já nevím, co nám potom zbude. Mezníky dějin se nedají jen tak přenášet. Minulost se nepostupuje ani neobětuje.

Zdroj: www.pixabay.com

Cesta politiky je určována přítomnou nutností, ale cesta myšlení a věření vede z větších dálek minulosti a míří mnohem dále kupředu. Víra a přesvědčení nejsou dílem situace; zakládají se v jistotách hlubších – a trvalejších. Podívejte se do našich dějin, listujte v našich básnících, vzpomeňte si na své otce a dědy: nenajdete jediného svědectví, kde by selhávala naše národní láska k svobodě, k svobodě duchovní i politické; kde bychom nebyli svým srdcem při všem, co se bránilo násilí a bezpráví; kde bychom přisluhovali jakémukoliv absolutismu, netoleranci a útlaku. V tom všem je řeč naší minulosti naprosto jasná a určitá; kdo by cokoliv chtěl měnit na těchto mravních jistotách, porušoval by samu souvislost našich vnitřních dějin; chtěl by, abychom se stali něčím jiným, než jsme byli ve svém stoletém vývoji. Bylo by to, jako by nám někdo doporučoval, abychom se vzhledem k okolnostem předělali na jiný národ. Tohle by ovšem nebyla změna orientace; bylo by to cosi jako mravní renegátství.

Tu onde zaslechnete slovo nebo najdete v novinách větu, ze které by se málem zdálo, že některé lidi přímo rozjařuje představa, že nadešly nové časy a že tu je báječná příležitost s něčím zatočit nebo s někým zúčtovat. Když někoho vidím takto se rozkřikovat, nemohu se zbavit dojmu poněkud děsivého: že má vlastně radost z toho, co se stalo, a že se mu to jaksi hodí do krámu. Nu, co dělat: i tragédie národa má své marodéry. Dejte si pozor na ty, kdo v takové chvíli přespříliš povykují. Zatímco jedni mají plné ruce práce s tím, čemu se říká přebudování státu, s novými úkoly a těžkostmi dne, potřebujeme lidí, kteří sobě i druhým připomenou, co má národ trvalého a co se měnit nebude, děj se co děj. Ano, mnohé se bude měnit; tím silněji musíme vědět o tom, co je v nás a pro nás nezměnitelně dáno. Dáno dějinami, povahou i vírou, jež upírá oči do budoucnosti. Toto je naše mravní území, které nemáme komu vydat; a kdo uvádí v pohyb tyto hranice, je blázen nebo něco horšího.

Karel Čapek, Pražské Lidové noviny, 23. 10. 1938