Kola

Žádný zdroj zájmu není tak nevyčerpatelný jako člověk; vždycky na něm můžete najít nějakou novou a nečekanou podívanou. Tlačíte-li se v tramvaji, shledáte, že lidé pozůstávají hlavně z ramen a břich, těles rozměrných a neprostupných. Díváte-li se na člověčenstvo z patra (myslím z druhého nebo třetího patra), shledáte, že je podobno zmateně pobíhajícím houbám, jež pozůstávají hlavně z hlavičky nebo klobouku. Jindy se můžete věnovat nekonečnému podivu nad různými lidskými nosy; jindy zas můžete hledat modré oči, jako byste zjara hledali fialky. Ale nejpodivnější je, objevíte-li někdy, že lidé mají nohy, a obrátíte-li svou pozornost k těmto žertovným kyvadlům, jimiž nás příroda obdařila. Pozorujete-li chodce na ulici, shledáte, že je na jejich poněkud klátivém a houpajícím pohybu něco nápadně starodávného a přímo archaického, jako kdyby lidé ještě jezdili na koni. Ať se ubírá chodec za svou povinností nebo za pokrokem lidstva, vykonávají jeho nohy poněkud komický pohyb nůžek, které se otvírají a zavírají. Z důvodů stejně technických jako estetických by měl vlastně mít člověk místo nohou kola. Kdyby byl člověk vynalezl Adama, byl by jej určitě udělal opatřeného dole koly, a ne nohama. Lidská technika je technika kol; člověk se nikdy nepokusil vynalézt stroj, který by měl nohy; kdežto příroda se nikdy nepokusila vynalézt skutečná otáčející se kola. Příroda vynašla kouli a válec; člověk zjednodušil kouli a válec v pouhé kolo. Člověk je víceméně složen z válců a koulí; hlava je koule, tělo je válec a tak dále. Ale jen dítě, které “válí sudy”, má geniální nápad užívat svého těla jako skutečného válce; a jen kluk, který dělá sérii kotrmelců, se povznáší k sublimní technické myšlence pohybovat se vpřed na způsob kola.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Je ovšem pravda, že každý člověk má své charakteristické nohy, které k němu patří; jsou nohy krátké a dlouhé, hubené a tlusté, tančící nebo těžké, hrubé, luxusní, neřestné, štrapační, gotické, barokní a všeliké jiné. Ale kdyby měl člověk, jak by se na něj slušelo, místo nohou kola, byla by to kola stejně individuálně vytvářená jako jeho nohy nebo tvář. Bankovní ředitel nebo ministr by se pohyboval na tlustých a nehlasných, dokonale pérovaných kolech, patrně opatřených pneumatikou Good-year nebo Dunlop. Mladé holky by uháněly na tenkých kočárových kolech, zatímco staré dámy, kolébající se na nízkých a širokých kolech dostavníkových, by se za nimi pohoršeně ohlížely říkajíce si: “Koukejte, paní, jak ta nestyda ukazuje kola.” Mládenci by se proháněli na kolech od velocipédu, kdežto lidé z obchodu by drkotali na obyčejných, trochu rozvrzaných kolech drožkářských. Dělný lid by se valil z práce na drnčících, těžkých kolech valníků s železnými ráfy, kdežto kola sedláků by skřípala a rachotila jako žebřiňák; neboť sedláci by asi šetřili na mazání. Byla by vysoká anglická kola pro džentlasy a kola malovaná národními ornamenty pro krojovou družinu. Byla by ženská kola, za nimiž by se ohlížel každý chlap, a ubohá polámaná kolečka žebráků. Nemyslete si, že by se povedlo člověka standardizovat, i kdyby byl udělán z kol.

Jenže ať je to sebe směšnější nebo zastaralejší, zůstává člověk při svém starém páru jedenáctek. I kdyby vynašel sebelepší vehikly a kola, zůstane dvounohým tvorem; neboť nohy nejsou sice nejlepší dopravní prostředek na dobrých cestách, ale jsou pořád ještě nejlepší dopravní prostředek po špatných cestách, jako jsou například schody. Člověk by byl technicky dokonalejší, kdyby měl místo nohou kola, ale ztratil by jednu možnost: chodit po bezcestí. Všechny vynálezy světa jsou dobré za jistých umělých podmínek, jako jsou třeba koleje nebo silnice; ale postaven do přírodního stavu najde člověk své starodávné a primitivní nohy; a možná i mnoho jiného.

Karel Čapek, LN, 20. 1. 1926