Vrba

Jedné noci – bylo to v těch velikých deštích – to najednou venku zapraskalo a zašumělo; žuchla těžká rána, a bylo zas ticho. Až ráno bylo vidět, co se stalo. Padla stará vrba. Nejkrásnější vrba nad potokem, sklenutá jako chrám, v noci padla. Bůhví jak se to mohlo stát. Předtím přestála smršť, jednu z nejtěžších, které kdy tudy prošly; tehdy lesy padly vývratem a polomem, ale vrba se nedala; až teď lehla za tiché a černé noci, hučící širým deštěm. Asi pod ní příliš promokla a změkla půda; to je to, ztratila pod sebou pevnou půdu, naklonila se a neunesla už tíhu své těžké košaté koruny. Její peň, silný jako pilíř chrámový, se rozštípl; jen ohromná bílá tříska z něho žalostně trčí k nebi, zatímco koruna s klenbou větví se vyvrátila a položila na zem.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Padla stará vrba, a už to tu je jako docela jiný, nějak holejší a kusejší svět; člověk by nevěřil, jaká ztráta na domově je takový padlý strom. Nu, co dělat; nezbývá než mu osekat větve, aby nedrtily pod sebou porost, a nechat zatím ten vyvrácený a roztříštěný pahýl Pánubohu, ať aspoň žaluje, když už musel padnout.

I žaluje, žaluje k nebi štěpina pně, bílá jako kost, a osekaný pahýl kmene unaveně opřený o zem polámanými rameny. Bože, jaká bída! Člověk obchází tu padlou vrbu jako mrtvého; co dělat, stará vrbo, i nás srazil osud na kolena; svět se změnil tak, že člověk nevěří svým očím. Počkej, tady se ti na uzlovité kůře odněkud zachytil zelený lístek. Ne, to není zelený lístek, to se z tebe tlačí nový zelený proutek; a tuhle druhý, třetí –

Já nejsem pahýl, člověče; já jsem živý strom, protože mám ještě kořeny. A pokud jsou kořeny v zemi – kamaráde, zjara se roste dál. Ono se řekne padlý strom; ale počkej, jen co se zavalí kůra, jen co se ještě pevněji chytnu země… Tiše, neslyšíš už šumět budoucí korunu stromu?

Karel Čapek, LN, 30. 10. 1938