Podzimní

“Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým.” Ale jaký byl zrovna tehdy čas, která hodina denní a která roční doba, o tom bible nepovídá nic: a přece by člověk rád věděl, jak to “za onoho času” aspoň jednou opravdicky vypadalo.

“Za onoho času” byl třeba zrovna takový šedivý listopadový den jako dnes; bylo chladno, tři nad nulou, a mlha zalézala až za kůži. Je možno si představit, že Šimon Zelotes měl hrozný katar; i odkašlával mrzutě a myslel na to, že by raději tento, ležel někde u kamen. Ale Rabbóni šel zamyšleně v čele apoštolů a neříkal nic; chvílemi zrychlil krok, aby byli dříve v hospodě, ale pak se zase zahloubal a zapomněl na všecko.

Zdroj: Databanka Pixabay

Rovněž tak možno si představit, že Jan kopal před sebou kaštan, kaštan v ježaté skořápce, z níž puklinou vykukovalo veselé a hladké jádro. Nemyslel celkem na nic než na to, aby se mu ten kaštan neztratil. Petr myslel na svou ženu, na děti a na to, že tam doma je jistě zatopeno a že by si snad mohl vzít na týden dovolenou. Když si vzpomněl na praskající oheň, zamnul zkřehlýma rukama tak silně, že to svištělo.

“Mládenci,” ozval se Bartoloměj tlumeně, “víte, co bych dnes rád? Skopové na marjánce. Já nevím, to tak nějak ohřeje –”

“Ale nesmí být tlusté,” poznamenal Marek.

“Ne,” děl Bartoloměj. “Tlusté je lepší pečené. To se musí udělat prudký oheň –”

“A dát trochu česneku,” vpadl Ondřej.

“Asi tři stroužky,” pravil Tomáš. “Můj dědeček říkal, že česnek vyhání devět nemocí. Ale já tomu nevěřím.”

“To když je člověk nachlazen,” vykládal Ondřej. “Uvařit česnečku, zapotit se, a je to.”

“Nebo víno se skořicí,” řekl Marek. “Hodně horké víno, a trochu medu. To si dej udělat, Šimone.”

Šimon něco zabručel; bylo mu prabídně.

“Takhle pečená skopová kýta,” pokračoval Bartoloměj polohlasně.

“ – třeba s hrachem, nebo s kapustou,” řekl Filip. “Hodně teplá zelenina, to já rád.”

“Hrachová polévka,” ozval se Matouš jako ze sna. Všichni umlkli.

“Já bych měl chuť na jahelník,” rozesnil se Petr. “Když se do toho dají sušené švestky – a trochu to připéct, víte? To vám je moc dobré. A zalévat mlékem. Má žena to dělala, no, jistě jednou týdně.”

“Já nejraději husu,” hlásil se Jidáš.

“Krmenou?” ptal se Juda se zájmem.

“Ne. Takovou… menší, víte? Já nerad husu po židovsku. Ale jen ji tak opéct na pekáči… hodně dohněda…”

“Pamatujete se,” ozval se Jakub Alfeův, “jak jsme měli… na té svatbě… v Káni Galilejské… toho krocana? Lidi, takovou nádivku jsem jakživ nejedl.”

“Ta byla z kaštanů,” řekl Filip. “Ale musí se dát hodně vajíček.”

“Nebo takhle… uzený jazyk… se špenátem,” zasnil Matouš.

“Toho se člověk nenají,” odporoval Juda. “Ale husí drůbky… nebo šoule… musí se hodně omastit… šoule… husím sádlem.”

Rozhostilo se přemítavé ticho. Rabbóni nějak přidal do kroku, spěchal do sychravé mlhy, a dvanáct aspoštolů za ním. Bylo šero, jako by se už stmívalo; a chladno, kruci! Šimon Zelotes se rozkašlal.

“Když jsem byl malý,” ozval se měkce Jakub, bratr Ondřejův, “tak mně… maminka… dělala poplamenice. Víte, co to je? To se strčí placka… z chlebového těsta… do pece, když už se chleby vytáhly, a trochu se opeče, a vyndá se celá horká…”

“… a dá se na ni hezký kus másla,” dodával Ondřej vzdychaje; tu se Mistr zastavil a obrátil k apoštolům.

“A špetička kmínu,” řekl zamyšleně. “S kmínem je to ještě lepší. Taky mně to maminka dělala.”

To řekl za onoho času, obrátil se a spěchal – vykoupit svět. 

Já bídný hříšník věřím, že tak nějak to za onoho času bylo.

Karel Čapek, LN, 15. 11. 1923