Když jsem plul z Vancouveru do Japanu, seznámil jsem se na palubě s jedním drobným a svrasklým človíčkem; jeho jméno jsem ovšem přeslechl a nevím ani, byl-li to běloch nebo Číňan nebo co, neboť jsem s ním mluvil jen jednou v noci.
“S tou lidskou politikou je to divná věc,” řekl mi. “Velectěný pane, dávejte pozor: na ničem lidé nelpí tak vášnivě jako na své politice. Pro politické ideály se vedou války a revoluce; pro politiku jdou lidé na smrt nebo aspoň na ni posílají jiné. Pro politiku se nenávidí národy mezi sebou a strany uvnitř národů. Miluj bližního svého, ale kopni ho, je-li z jiné partaje. Lidé se zabíjeli pro náboženství, dokud náboženství bylo politikou; udělejte z otázky, má-li se smekat pravou rukou nebo levou, otázku politickou, a lidé si na potkání ukoušou nosy. Podle toho tedy bychom mohli říci, že lidé berou politiku smrtelně vážně a že nic není pro ně tak důležité jako jejich politické ideály.”
“Račte nyní dát pozor,” pokračoval stařík. “Podíváte-li se zblízka, več vlastně takový politický člověk většinou věří, shledáte, že to jsou jednak jeho hmotné vyhlídky, jednak všelijaká stará hesla, nepochopená slova, fráze, předsudky a namnoze i veřejné lži. Nic si lidé netvoří povrchněji a slepěji než své politické názory. Daleko obezřeleji si vybírají kravatu než svůj politický ideál; věnují více soustředění tomu, aby si vyvolili suchý doutník, než tomu, aby přezkoušeli politické pravdy, dřív než se stanou jejich fanatickými zastánci. Chcete zajisté říci, že přepínám.”
“Pokud jsem viděl různé země,” řekl jsem, “tedy jen drobátko.”
“Dobrá,” pravil ten človíček. “V tom je ta paradoxie politiky: že v ní většinou jde ruku v ruce náruživý fanatismus a intelektuální lajdáctví; že lidé se tak rozhořčeně bijí o věci, pro něž se rozhodují tak náhodně a nekriticky. Vážený pane, můžete mi ten úkaz vysvětlit?”
“Snad je to tím,” řekl jsem, “že žijeme jaksi v přechodné době.”
“Lidstvo žilo a vždy bude žít v přechodné době,” namítal stařík. “Ale co se týče tajemství politiky, skoro se zdá, že to vězí v něčem jiném. Z velké části žije politika tím, že organizuje, co je v lidech špatného: jejich sobectví, pohodlnost, hašteřivost, potřebu nenávidět, nesnášelivost, pocity vzteku a závisti, neochotu, násilnictví a takové ty krámy. Proto uprostřed všeho, co se lidem podařilo, zůstává politika tak primitivní a jaksi hrubá; není dosud a nikdy nebyla na úrovni své doby. Poslyšte,” řekl stařík náhle, “kdyby se jednou udělal pokus organizovat v politice jen to, co v nás lidech je rozumné a výkonné, láskyplné, zdvořilé, vzájemné a obětavé, pak by namouduši –”
“– pak by šla politika v čele civilizace,” řekl jsem.
“Ano,” pravil stařík. “A hlavně by ztratila na své veřejné atraktivnosti.”
Karel Čapek, LN, 29. 6., 5. 7., 13. 7., 20. 7., 27. 7., 3. 8., 10. 8. a 17. 8. 1930
Žádné komentáře:
Okomentovat