Historie jednoho námětu

Před několika lety – připadá mi to už hrozně dávno – se mnou povídal můj přítel a lékař Jiří Foustka. Říkal asi toto: Až dosud je řízení světa v rukou politiků; lidskými životy, lidskou prací i hospodářstvím disponuje vlastně jenom politika, bez ohledu na to, že ve všech těch oborech už máme značně vyvinuté a vysoce specializované odbornictví. Kdyby svět měl být spravován racionálně, měli by jej řídit odborníci pro život, práci a hospodářství, to jest lékaři, technikové a národohospodáři. Mělo by se lidem názorně ukázat, co by se dalo ze světa udělat, kdyby nebyl spravován naslepo jako dosud.

Mám pro vás látku, řekl potom. Látku na román. Představte si, že se na světě šíří rakovina víc a víc; a že se vyskytne lékař, který proti ní najde prostředek. Je to geniální mozek, který jasně vidí, že je lidský svět vražedně, zmateně a nesmyslně řízen; teď má v rukou něco, čeho lidé strašně potřebují, a je ochoten jim to poskytnout, dají-li mu do rukou léčení lidské společnosti. Tím se stane pánem a diktátorem světa; vypracuje ideální ústavu, postavenou na čistých a pozitivních zákonech života; tady by se dalo ukázat, jak by vypadal svět, kdyby politiku nahradil vědecky vyspělý rozum, a tak dále; to už se široko a vysoko počala klenout utopická klenba lepšího světového řádu.

Tehdy jsem namítl, že si nedovedu představit ideální ústavu světa; a že bych nerad znovu psal nějakou vědeckou utopii. Mimoto mě nelákal problém muže, který se chce nebo může stát pánem světa; ten titanismus jsem si, abych tak řekl, už vyřídil v Krakatitu, jehož hrdina je v pokušení, aby využil svého vynálezu a zmocnil se vlády nad světem. 

“Chcete být samovládcem světa? Dobrá. Chcete svět vyhladit? Budiž. Chcete jej obšťastnit tím, že mu vnutíte věčný mír, Boha, nový řád, revoluci či co? Proč ne? Jen začněte, na programu nezáleží; nakonec budete dělat jen to, co vám vnutí skutečnosti vámi vytvořené… Vy jste první člověk na světě, který může pokládat celý svět za svou laboratoř. Toto jest svrchované pokušení na temeni hory; nedám ti vše, co je pod tebou, k požitku a rozkoši moci; ale je ti to dáno, abys toho dobýval, abys to předělal a zkusil něco lepšího, než je tento bídný a ukrutný svět.” 

Jenže můj inženýr Prokop tehdy uhnul před pokušením Démonovým a nevztáhl ruku po světovládě, která se mu nabízela; a přiznám se, že ani dnes by se nezachoval jinak; ani autor Krakatitu se nezměnil natolik, aby jeho srdce bylo při muži, který by chtěl ukládat lidstvu svou vůli a za cenu životů “zkoušet něco lepšího”. Prostě tehdy pro mě ten námět nepadal v úvahu; bylo to ostatně v době, kdy se mi začalo převracet v hlavě, co jsem se pak pokusil vyslovit románovou trilogií od Hordubala po Obyčejný život.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Po čase jsem se k tomu námětu letmo vrátil, ale zase bez úspěchu. Nosím v sobě totiž chronickou touhu napsat román o lékaři, asi proto, že jsem z doktorské rodiny; mé celé dětství se odvíjelo kolem ordinace a čekárny plné kašlajících nebo podivně tichých pacientů a mé první cesty do světa byly cesty po boku vážného a velikého tatínka, když šel do vesnic za svými nemocnými. Chtěl bych jednou napsat oslavu lékařství; ale ten geniální doktor, který se mocí svého léčebného prostředku stane vládcem a čímsi jako spasitelem lidstva, se mi nijak nechtěl vejít do mého doktorského světa. Řekl bych to tak: vlastní práce lékařova je konzervativní; hledí uchovat to, co tu je, totiž jiskru života; je to boj o život, dokonce o lepší a silnější život, ale je to boj obranný. Lékař je z povolání defensor vitae; proto jsem se nedovedl vžít do doktora, který bere svět reformátorským útokem čili, abych tak řekl, ve velké válce o budoucnost lidstva opouští své obvaziště a přejímá velení v útočné linii. Neříkám tím, že by světu nebylo někdy třeba lékaře vůdce a reformátora; ale ve světě mé zkušenosti pro něho místa nebylo. Námět pro mne padl, jako tolik nápadů a podnětů jiných.

A nějaký čásek nato mi řekl Jiří Foustka, že se do toho dal sám a že z toho dělá drama. Jeho doktor, světový učenec, objevil paprsky, které hojí zhoubné nádory; při dalších laboratorních pokusech zjistí, že zvýší-li jejich intenzitu, zabíjejí ty paprsky veškerou živou tkáň. Z paprsků života se staly paprsky smrti, které lze vysílat na sta a tisíce kilometrů. A tu lékař vynálezce se svým strašlivým nástrojem v rukou dává ultimatum evropským státům: nepřijmete-li nový řád politický, hospodářský a sociální, mohu vás vyhladit. Stává se osvíceným diktátorem spojených států evropských a dává jim ideální ústavu svobody, spravedlnosti a lidské důstojnosti; ale když vzletí proti despotickému samovládci druhé poloviny světa, zabije ho jeho asistent z hlubších osobních pohnutek jeho vlastními paprsky. Nejsem si jist podrobnostmi, ale tak asi mi ten děj utkvěl v hlavě.

Tady máte kousek zajímavé vývojové logiky, jíž podléhají naše myšlenky: Jiří Foustka naprosto nezávisle na mém stanovisku k lékařské problematice námětu došel k tomu, že radikálně přesunul svého geniálního doktora z lékaře, který léčí, na fyzika, který vynalézá nové a nebývalé fyzikální síly; a teprve tato nesmírná potenciální ničivá síla mu dá moc stát se pánem a organizátorem moderního světa. Není to už pouhý obránce lidského práva na život, ale pán nad životem a smrtí, technický vládce nad hmotnou silou, který ukládá světu svou vůli a svůj řád. Tím celý námět nabyl jiné tváře a také docela jiné vnitřní pravděpodobnosti.

A později, víc než po roce, se mi ten původní, “doktorský” námět vynořil ještě jednou, ale už v jiné souvislosti; tou byla těžká politická krize světa, válečné napětí nad námi všemi a bujení výbojných, víceméně násilnických diktatur nebo diktátorských choutek v kdekterém koutě naší planety. Najednou mi bylo jasno, že by ten lékař, ten odborník života, bojující z povolání i z vnitřního poslání o život každého člověka, nemohl být diktátorem, ani ne takovým, který chce celé lidstvo vyvést z moře běd, nýbrž naopak zásadním a nesmiřitelným antagonistou diktatur, mužem, který do krajnosti zápasí o individuální lidské právo na život; a že se ve jménu tohoto práva, jež mu je dáno bránit, nutně utkává s ideologií, která v člověku nevidí víc než nástroj zájmů národních nebo státních. Tím se mi prvotní námět obrátil takříkajíc o sto osmdesát stupňů, k svému vlastnímu protipólu: od vedení světa k obraně každého člověka; tím také nabyl pro mne nové aktuality v době, kdy humanita, demokracie, lidské právo a osobní svoboda jsou vlastně v defenzívě; prostě obratem ruky byla z toho základní koncepce Bílé nemoci.

Tehdy jsem šel a řekl jsem: Jiří, budu to psát; jak vy jste daleko se svým kusem? – Je skoro hotov. A má nové řešení. Je tu dál ten lékař se svým mesiánským idealismem a svými paprsky smrti; stane se i teď diktátorem Evropy a dárcem moudré i spravedlivé ústavy; ale proti němu se nejen na opačné straně zeměkoule organizuje všechno sobectví, šovinismus, dobývačnost a demagogie, jež vymýtil, nýbrž obrací se proti němu sama lidská přirozenost, kterou utlačil uskutečňováním svého utopického snu. Diktátor je v neprávu, i kdyby byl vykupitelem; lidstvu nelze násilím vnutit ani spásu, dokud k ní nedospěje samo ze sebe, svobodně, ze svého vlastního mravního úsilí. A na tento konflikt s lidskou přirozeností ušlechtilý diktátor padne.

Nuže, toto je nesporně dobrá a zdravá myšlenka, jež si zasluhuje býti napsána; ale v té historii jednoho námětu je pozoruhodná i tím, že svým způsobem a nezávisle na druhé možné koncepci, jež vedla k napsání Bílé nemoci, dává prvotnímu motivu zásadně jiný směr. Už to není oslava vůdcovské a diktátorské myšlenky, i kdyby to byla myšlenka sebe vyššího a uvědomělejšího mozku; je to polemika s vůdcovstvím, je to obrana demokratického a svobodného života, který se nakonec brání každé tyranii, i tyranii mesiášské. Diktátor se provinil tím, že chtěl násilím a předpisem učinit člověka lepším a šťastnějším tvorem; nikdy nebude pokrokem života, co nevykvete z lidské svobody a mravní součinnosti. Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že i tato formulace vyplynula nutně z jednoho hovoru: z dialogu, který my všichni vedeme se svou dobou s větší nebo menší vášnivostí a úsilím o kladný závěr.

Domluvili jsme se tehdy, že napíšeme každý svou koncepci pokud možno do stejné doby. Byl jsem dřív hotov a pod tlakem aktuality jsem ji publikoval dříve. Nyní jsem upřímně rád, že mohu několika slovy uvést kus, který vyrostl nad stejným námětem a ze stejných předpokladů doby a který by asi v této podobě těžko mohl být realizován na scéně; zato čtenáři poví s dostatečnou jasností, co měl autor na srdci. Právem říká, že “bolí ho srdce”; té vášnivé strázně buď čtenář pamětliv, potká-li se tu s větou nebo pasáží, kterou by snad tíže snášel, kdyby nebyla tak bolestně cítěna; myslím tím na některé krajně pacifistické nebo tvrdě a hněvivě formulované věty, které jistě nejsou, jak se tomu říká, příliš oportunní v této době.

Ale ani kus psaný krví své doby nemusí být psán jenom pro tu svou dobu a měřen jejími měřítky; může být vyšinutím z času, ale proto mu netřeba brát, že je čestným bojem a bojem za dobrou věc.

Karel Čapek, Předmluva ke knize J. Foustky Dělo života, 1937