Karel Čapek o sobě

Milý pane,

žádal jste mne, abych napsal něco o sobě; bránil jsem se urputně a povolil jsem teprve, když bylo zřejmo, že jinak nedáte. Činím to tedy, ale s protestem; jednak jsem toho už o sobě napsal dost, počítáme-li všecko, co jsem dosud vydal, za jisté obírání se sebou samotným, jednak nemám přímo o sobě mnoho co říci, leda některé podružné věci, které znám do jisté míry lépe než ti, kdo jsou povoláni mě soudit.

1. Pracuji poměrně těžko a s námahou; píši sice, abych tak řekl, co mi slina na jazyk přinese, ale usiluji říci to jasně. Jakmile je věc jasně vyjádřena, je hnedle patrno, je-li pravdivá nebo lživá, rozumná nebo hloupá, dobrá nebo špatná. Píši nikoli s požitkem, nýbrž poněkud vztekle, zarytě, hryzaje přitom do držátka; nechápu, jak může někdo literaturu diktovat do stroje, – ledaže přitom drtí v zubech písařku nebo psací stroj.

2. Má největší slabost je jistá neschopnost přemýšlet. Dovedu tak málo myslet bez péra v ruce jako krejčí šít bez jehly v ruce; velmi málo rozvažuji předem; mé myšlení je zároveň vyjadřování; nemohu-li mluvit nebo psát, jsem tupý jako příroda a roztržitý jako vrabec. Mimoto jsem nadmíru pohodlný; pracuji-li mnoho a pořád, je to proto, abych se nenudil.

3. Nemám zvláštní záliby v literatuře ani v divadle; čtu velmi málo beletrie a mnoho učeností; do divadla chodím jen čirou výjimkou. Myslím, že je to proto, že nevydržím nečinně sedět a kladu jakýsi odpor tomu, abych se od někoho nechal pasívně unášet. Ještě nejlepší je psát něco sám; jinak by mi myslím byla literatura nesnesitelná.

4. Co se životních a metafyzických názorů týče, nevím, že bych si kdy něco takového dělal; vyrostly mně, jako mně vyrostly zuby, a objevuji je jenom tehdy, když jich užívám, jako nalézám své zuby (jsou-li v pořádku) jenom tehdy, když jím.

5. Poznávat, toť veliká a neukojitelná vášeň; mám za to, že proto píši, abych poznával. Byl bych snad dosti dobrým odborníkem (jaká ztracená možnost!), kdybych se dovedl omezit na jeden obor; bohužel zajímá mne vůbec vše, co jest; proto to nemohu přivést dále než na spisovatele.

6. Poznávat je jedna mánie; vyjadřovat je druhá. Nikoli vyjadřovat sebe, nýbrž vyjadřovat věci. Myslím, že se mi podařilo vyslovit mnoho věcí krátce a skoro přesně; v dramatech jsem dosáhl jistého úspěchu, snaže se o jazyk mluvený, a nikoli o jazyk psaný. Dělat četbu je řemeslo spisovatele; za to, abych tak řekl, je placen. Ale dělat řeč, zdokonalovat jazyk, dát plnou hodnotu lidské mluvě, to je zvláštní poslání národní a sociální; tady přinášíš skrytou a tajemnou úrodu.

7. Vlivy, vlivy, to mne uvádí do rozpaků, mám-li se k nim přiznat; to je to embarras de richesse. Myslím, že největší literární vliv na mne měla dětská četba, lidový jazyk a latinská próza; potom všecko dobré i zlé, co jsem kdy četl. Mohl bych snad uvésti tři nebo čtyři autory, kteří na mne neměli vliv; jinak hledím se poučit ze všeho, co mi přijde do rukou; nemám valného mínění o originalitě. V literatuře je to jako v hmotném životě: bohatí lidé žijí nepokrytě z práce mnohých jiných; co mne se týče, počítám se spíše k těm, kdo snášejí příští majetek, a byl bych jaksi vděčen těm, kdo by toho dovedli užít. Nedělám to pro sebe.

Vše ostatní – krom literatury – je soukromý život.

Váš Karel Čapek

Rozpravy Aventina, 15. 9. 1925