Od ucha k uchu

 Mluví-li se o “veřejném mínění”, myslí se tím obyčejně tisk. Nerad bych dělal advokáta československému tisku; pokud je rejdištěm anonymů nebo pokud jeho projevy jsou signovány osobami, jež mají z ostudy ušitý kabát, neradil bych nikomu, aby si z novin bral příklad odpovědnosti. Nicméně nějaká odpovědnost tu vždycky je; páše-li orgán některé strany pravidelné darebáctví, připisujeme za to odpovědnost jeho partaji a víme, jak se k ní máme stavět; podepíše-li někdo novinářsku kalumnii, můžeme ho stíhat; anonymní pomluvy tisku nás brzo poučí, že máme co dělat s listem zbabělým, nízkým a špinavým. V každém případě můžeme aspoň nějak reagovat na “veřejné mínění” projevované tiskem; nemůžeme-li některé noviny nutit k slušnosti, můžeme je aspoň vždy kontrolovat a někdy vést k odpovídání. 

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Avšak je ještě jiný druh “veřejného mínění”, vůči kterému my všichni jsme bezbranní; o kterém se dovídáme jen výjimečně, zatímco putuje od úst k ústům; které se vymyká veškeré kontrole a vší odpovědnosti. Toto veřejné mínění zasedá u stolu v hospodě nebo ve společnosti; sděluje se polohlasem a “mezi námi”; a jak se zdá, nezná mezí ve své bídnosti, omezenosti a nelidské špíně. Leckterý vážený pán, který by se cítil strašně uražen, kdybychom ho do očí nazvali lhářem a utrhačem, se nerozpakuje u svého stolu vykládat, že “slyšel ve vlaku” nebo že “jeden pán z Prahy mu řekl” to a to; načež následuje pomluva tak zvrhlá, že by na ni jedinou odpovědí byla rána do tváře. Prosím vás, abyste si vzpomněli, jaké nízkosti jste už slyšeli povídat; nebo o jakých hanebných klevetách jste se jen tak nepřímo dovídali, že kolují mezi lidmi – právě od úst k ústům. Tím nemyslím na klepy nějaké paní Rézi o nějaké paní Máry; jde o věci nekonečně důsažnější; jde o klevety politické; jde o nejbídnější pomluvy, které se šuškají… dejme tomu o hlavě státu. Nebo o představitelích výkonné moci státní. V tom ohledu nás československý tisk navykl na dosti silný tabák; ale dobrá, pokud je to tištěno, lze se proti tomu všelijak ohánět. Ale i když nás někdy děsí úroveň a troufalost tištěného slova, je to diplomatické šveholení ve srovnání s tím, čím se lidé ve víceméně důvěrné společnosti baví při svých politických debatách. Za poslední dvě leta se vyrojilo takových plebejských šplechtů víc než snad za sto let předtím. V těchto dnech jsem se dozvěděl, co se povídalo v jedné společnosti; je to asi tak vrchol nechutné pomluvy, kterou by mohl opilý otrapa tlachat o svém úhlavním nepříteli, ledaže by někdo slušnější vstal a spráskal pomluvače ve jménu prosté lidské cti. Vězte, že takto se mluvilo o hlavě státu. Bohužel nemůžeme se utěšovat tím, že to jsou ojedinělé a patologické případy. Nechme protentokrát stranou to, čemu se říká “politické aféry”; ty mají aspoň tu přednost, že se ventilují veřejně a dovolují veřejnou obranu. Vážil bych si každého útoku, kdyby za ním stál muž ochotný vést důkazy a přijmout důsledky. Avšak nejbídnější jsou osobní a politické kampaně, které se vedou od úst k ústům, šeptem, v podzemí; strašná je atmosféra, ve které každé slintavé “prý” a “slyšel jsem” a “říkal mi jeden vysoký úředník” platí víc než veřejné skutky muže. Lze se bránit proti tygru i štěnici, ale nelze se bránit proti pomluvě. Někdy můžete chytit pomluvače; ale nechytíte a nezadržíte špinavého slova, které utrousil. Anonymita v novinách a pomluva pod pečetí tajemství, to je hrozná i nečistá choroba veřejného mínění.

Zajisté je toto plíživé zlo velmi vážnou skutečností politickou; zajisté má vliv na politické myšlení našich lidí, na jejich rabulistiku, na jejich neinformovanost a potměšilost; ale ještě horší je vliv na duši národa, na výchovu mužů a žen. Pomluva je rebelantství otroků; je to odboj lokajských duší; je zbabělá, nečestná, nerytířská, podlá. Můžete nenávidět se ctí; ale nemůžete pomlouvat se ctí. V soukromí zostudit člověka není boj; je to jen uličnictví. Je možno se bona fide v člověku mýlit; ale není možno jej bona fide pomlouvat, kryje se zákeřím důvěrnosti a naznačování. Jsou případy, kdy pomluva nezasahuje jen osoby, nýbrž ponižuje národ. Ať si představujeme svůj stát jakkoliv, musíme jej připravovat jako obec čestných a nezkřivených lidí; nikoliv jako potměšilé stádo libující si v nečistotě a závisti. Bylo by méně zhovadilé, kdyby se lidé pro své přesvědčení rvali, než když šeptem a “mezi námi” zostudí reprezentativního člověka až do jeho dětí. Je trapno si myslit, jak bude vypadat duše národa vychovaného v neloajalitě, zlovůli, lhavosti a splaškové atmosféře klepařství. Sebeideálnější program nenapraví, co udělá jeden nízký zlozvyk. Nejde jen o to, abychom chránili pomlouvané před pomluvači; jde naléhavěji o to, abychom chránili duši lidu před otravou a nedůstojností. Chceme-li býti národem pánů, prosme proboha všechny lidi, aby si nezačínali s manýrami suterénu.

Avšak daří-li se klevetám, je to znamení, že i slušní lidé jsou – řekněme mírně: hodně nestateční nebo pohodlní. Každé pomluvě lze šlápnout na krk, jsme-li jí přítomni. Není zrovna nutno běžet na nejbližší strážnici a udat klepaře, ačkoli by mu to patřilo. Ale vy všichni slušní lidé, kteří jste kdy zaslechli kalnou pomluvu, jste zanedbali vážnou lidskou povinnost, když jste na místě nepožádali pomluvače, aby svá slova dokázal nebo odvolal. Hřešíte na veřejné mravnosti, nebdí-li ve vás ustavičná cenzura, která by se ujala kohokoliv proti hospodskému žvanění. I vy jste napomáhali zlému, mlčíce. I vy jste se vyhnuli odpovědnosti, nechávajíce zlé slovo žít bez odpovídání. Vy, kteří jste jen povídali dál, co jste slyšeli, jste poloviční darebáci; vy, kteří jste k pomluvě mlčeli, jste mravně slabí. Budiž žádána odpovědnost za slovo mluvené i psané; považujte prostě za lháře, kdo se odpovědnosti uhne. Je nám třeba jistého teroru slušnosti. Odvažuji se tvrdit, že tohle přítmí klepů a žvanění je československou zvláštností; pokud znám vzdělané cizí země, řekl bych, že se tam více než u nás poví veřejně, ale že tam soukromé politické ostouzení není společenským a domácím zvykem. Je těžko se vyhnout slovu plebejství; tato otrávená nenávist k těm, kdo stojí vysoko, tato rozkoš z nečistoty, tato pokoutní neuctivost, to je věčná msta nízkých; patří to do téhož světa čeledníku a zadních schodů jako ony známé historky o Marii Terezii. Tohle zajisté nejsou mravy svobodného národa; spíše jsou to mravy lokajů, na které se přestalo přísně dohlížet. Nuže, je u nás obecným zvykem, když se nám něco nelíbí, volat po příslušných úřadech, aby zakročily. Každý z nás je příslušnou instancí, jde-li o tuto národní zvrhlost; každý může a má na svém místě zavazovat lidi k slušnosti a odpovědnosti. Nevolejme po četnících, nýbrž po občanech; anarchie morální je chronická forma anarchie politické; tohle zlo stavit by bylo skutečnou službou státu.

Karel Čapek, LN, 11. 9. 1927