Národní zvyky

Abych začal definicí: Národní zvyky jsou ony obyčeje, jež nemají prakticky jiného účelu než ten, aby se dělaly; někdy bývají spojeny s pocitem zábavy. Národní zvyky jsou například stavění májí, vynášení Morany, pořádání oslav a podobně. To jsou národní zvyky hromadné. Vedle nich jsou národní zvyky rodinné, jako např. rozsvěcování hromniček, sbírání podkov pro štěstí nebo tzv. velké poklízení před svátky. Nejméně pozornosti věnoval dosud národopis národním zvykům, jež vykonává člověk v kruhu nejužším, totiž sám pro sebe. Těmto zanedbaným, ale obecně rozšířeným obyčejům chci věnovati trochu místa a studia.

Zaujímání stanoviska

Zaujímání stanoviska je národní obyčej, který se vykonává zpravidla, dostaví-li se něco nového. Tento zvyk je příbuzný s jiným, který se jmenuje "vzetí na vědomí". Vzetí na vědomí je intelektuální obřad, kterým se nějaká nová věc nebo okolnost přijímá z jisté poloexistence, z jakéhosi stavu čekatelství do plné, uznatelné a přípustné existence. Tím, že jsem něco vzal na vědomí, jsem – abych tak řekl – dovolil, aby to bylo.

Zaujímání stanoviska je obřad, kterým přijímám novou věc nejen do třídy faktů, nýbrž mezi skutečnosti tak solidní a známé, že o nich mohu nadále říkat pořád to samé. Co o nich říkám, je lhostejné. Je to obyčejně něco docela vedlejšího, nebo se to samotné věci vůbec netýká; podstatné je, že je tu něco neměnného, totiž ustálená věta, kterou budu mít kdykoliv po ruce, když se setkám s dotyčnou věcí nebo okolností.

Zaujímání stanoviska je vskutku obřad, čili proces čistě formální. Nepředpokládá ani zájem o věc, k níž stanovisko zaujímám, ani jakoukoliv znalost věcí. Naopak, každá podrobnější znalost věci hrubě stěžuje zaujetí stanoviska. Nejlépe se stanovisko zaujímá z dálky. Často je třeba obejít věc tak, aby ležela v nějakém jiném směru, dejme tomu nalevo ode mne; teprve pak mohu k ní zaujmout stanovisko.

Pokud jsem k věci nezaujal stanoviska, je jaksi nehotová, nedodělaná, k ničemu; Jelikož o ní mohu říci cokoliv, nemohu o ní říci nic. Teprve když si ze všech možných tvrzení vyberu jedno určité a rozhodnu se opakovat je, kdykoliv o věci nebo o čemkoliv jiném bude řeč, zaujal jsem stanovisko a vynesl soud. Vynášení soudu je cosi jako vynášení Smrtky; připojujeme se tím k události, která nastala naprosto bez našeho přičinění. Jenže při vynášení Smrtky se Smrtka hodí do vody a nechá uplavat; při vynášení soudu se to bohužel neděje.

Stanovisko lze zaujmout ke všemu: k aviatice, deflaci, socialismu, modernímu malířství nebo divadelní krizi; nejsnáze k věcem, po kterých nám docela nic není, tíže k věcem, o kterých jsme poněkud informováni, nejhůře k těm, se kterými máme, tvoříce a věříce, co dělat; naprosto nelze zaujmout stanovisko sám k sobě.

Přiložení ruky

Přiložení ruky je zvyk, jejž velmi často vykonáváme, když se něco děje, zejména věci, ve kterých se nevyznáme a do nichž se nemáme plést. Je to činné braní účasti na osudu druhých lidí nebo zasahování do takzvaného běhu událostí.

Podstata přiložení ruky je v tom, že naprosto nepřikládáme ruku, nýbrž začneme mluvit a radit. Svalí-li se na ulici kůň, přiložíme ruku tím, že řekneme, aby ho někdo vzal za ocas. Ruka se přikládá obyčejně, když je takových rukou celá kupa; a přece to není národní zvyk hromadný, nýbrž individuální, neboť celý vtip té živé účasti je v tom, že každý přikládá ruku jinak a doporučuje něco jiného.

Tento národní zvyk je spojen s intenzívním pocitem zábavy, neboť dovoluje nám, abychom toho, jemuž přikládajíce ruku radíme, považovali za osla.

Přiloží-li ruku někdo, kdo tomu náhodou opravdu rozumí, řekne se, že tohle by každý dovedl, nebo že ten chlap tu chce poroučet, nebo něco podobného. Národní zvyk se totiž ve své čistotě nemá kalit praktickou užitečností, jsa především zábavou.

Líti čisté víno

Nalíti někomu čistého vína náleží mezi staroslovanské zvyky pohostinnosti. Nesmí to být víno lehké ani šumivé, suché ani sladké. Nalévání čistého vína záleží podstatně v tom, že někomu vynadám; čím víc a silněji mu vynadám, tím je to víno čistší. Účelem tohoto zvyku není uctít a rozjařit toho, jemuž nalévám, nýbrž potěšit své srdce a jaksi si ulevit.

Uctívání jednoho muže

Tento zvyk je poněkud záhadný; musíme předpokládat, že kdysi existovala vynikající mužská osobnost, která se neobyčejně přesně a spolehlivě dostavovala, kde jí bylo třeba, povstávala zvláště dochvilným a slavnostním způsobem, která podnes nevymizela z paměti lidí, a i jinak jednala naveskrz příkladně. O tomto muži není dále nic známo, ani jeho jméno, ba ani věk, kdy žil; uvádí se prostě jako "jeden muž". Na jeho zářivý příklad se vzpomíná podnes, říká-li se, dejme tomu, "dostavte se všichni jako jeden muž", nebo "shromáždění povstalo jako jeden muž", nebo i "dalo se na pochod jako jeden muž". Je ostatně dobře, že neznáme jeho jména: zní to naléhavěji a tajemněji, než kdybychom říkali "dostavte se všichni jako Václav Říha", nebo "shromáždění povstalo jako František Šedivý". 

Navrhuje se, aby byl Jednomu Muži postaven pomník; doufám, že všichni jste pro to jako jeden muž.

Zakročování rozvážných živlů

Zakročení rozvážných živlů se děje všude tam, kde se nestane něco, co užuž by se málem mohlo stát. Například: dík zakročení rozvážných živlů nedojde k nějaké rvačce nebo defenestraci. Z toho je zjevno, že rozvážnost nevede k tomu, aby se něco stalo, nýbrž aby se něco nestalo. Jakživo by se nesmělo říci, že "dík zakročení rozvážných živlů vypukla francouzská revoluce", nebo že "dík zakročení rozvážných živlů se rozpoutal boj na celé čáře". Ještě dobře, že Pán Bůh stvořil nejprve nebe a zemi a potom hovada i havěť polní a teprve hodně později (stvořil-li je vůbec) rozvážné živly. Jinak by bible začínala slovy: "Dík zakročení rozvážných živlů nedošlo k stvoření světa." Za tím tečka a konec.

Co je požehnané

I v tomto nevěreckém století zůstaly dvě věci požehnány: tloušťka a jisté stáří. Manželství například už není požehnané, ačkoliv je řekněme také tak nepříjemné; v nejlepším případě je požehnáno dětmi. Fakt, že tloušťka platí za požehnanou, je snad atavismus z dob kanibalských. Požehnané stáří je to, ve kterém se umírá: "Umřel v požehnaném věku osmdesáti let." Tedy věk čtyř let, kdy dostal první kalhoty, nebyl nikterak požehnaný, ani věk čtrnácti let, kdy se poprvé zamiloval, ani hodně pozdější věk, kdy dostal trochu rozumu. Je to fatální věc, že požehnaného věku dosáhneš teprve tím, že umřeš; to už je na požehnání trochu pozdě.

Budování základů

Budovati základy je obecným národním zvykem v každé veřejné činnosti. Jeden buduje základy našeho pojišťovnictví, druhý opět základy odborných škol pro pěstění bourců, třetí pak základy klusáctví a čtvrtý základy mravního hnutí pro správné žvýkání. Vůbec pak veřejná práce je taková stavební činnost, kde se budují jenom základy a samé základy a patrně nic víc. O nikom se neřekne, že zasklil naše pojišťovnictví, oslavil rovnost v odborných školách, omítl naše klusáctví nebo vykonal potřebné lakýrnické práce na poli mravního hnutí. Přinést o kousek výš nebo dál, co už tu je "vybudováno v základech", to není to pravé záslužné dílo; něco přihoblovat a vyspravit, opatřit trochou pohodlí pro každého, udělat to pěkné na pohled, připravit k hladkému a modernímu fungování a to vše pořídit lacino a navěky, to už nezáleží k národnímu zvyku budování.

Mluvení nahlas a do očí

Říci něco nahlas a do očí, to je také takový národní zvyk, který má své závazné formální předpisy. Například nemá se říci nahlas, že je něco (v naší republice nebo v našem konzumním spolku) v pořádku, nýbrž nahlas se má říci, že tam něco NENÍ v pořádku. Nahlas má se mluvit o korupci, zlořádech, machinacích a podobně; o lepších stránkách života se má mluvit šeptem a po straně. Neříká se někomu do očí, že má krásné oči nebo že je moudrý a vůbec správný; do očí se mu má říci, že dejme tomu ničemu nerozumí nebo že je nám známo, kdo má na hlavě máslo, a podobně. Vůbec když už mluvíme nahlas a do očí, musíme při tom nalíti čisté víno. Podobným zvykem je MLUVITI PO ČESKU. Když jsem "někomu něco řekl po česku", tu jsem mu jistě nedal kochat se na krásách mateřštiny, nýbrž podivovat se mé ráznosti a – nu, tedy otevřenosti. Říkám to, jak si to myslím.

Mluviti jménem

Mluviti jménem všech, jménem stavu, jménem každého poctivého Čecha neb podobně je národní obyčej provozovaný při každém veřejném mluvení. Je odkoukán asi soudcům, kteří odjakživa vynášeli rozsudky "jménem Jeho Veličenstva", ježto by to jistě nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby je vynášeli s formulí "aby nestála řeč" nebo "když jsme tak pěkně pohromadě, tak vás odsuzuji k deseti letům vězení". Podobně veřejný mluvčí si myslí, že by to, co říká, nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby to neříkal "jménem všech", nýbrž sám za sebe nebo jen proto, aby nestála řeč. K tomu, aby člověk mluvil jménem všech, není naprosto nutno, aby něco věděl o smýšlení dotyčných všech nebo aby si dotyční všichni v tu chvíli vůbec něco myslili. Třeba řečník prohlašuje jménem všech, že poměry v obecní radě jsou prostě neudržitelny, zatímco všichni myslí na to, že je tady v sále hrozně horko a že už toho ten partyka napovídal dost. Mluviti jménem všech je velmi zábavné, neboť dává to mluvčímu kuráž tvrdit věci, které by se přece jen ostýchal nebo rozpakoval pronášet jako své vlastní mínění.

Míti své vlastní mínění

Míti své vlastní mínění je podobný zvyk jako mít v hospodě svou vlastní sklenici. Tu sklenici sice její uživatel nebo majitel nevyrobil sám; je to tovární zboží, obyčejný neřád z litého skla, jakých je hromada v každé hospodě, nu ale je na ní znaménko, a je to vlastní sklenice pana rady, a pan rada z ní pije každého večera. Podstatné na věci není ta sklenice, nýbrž to, že se z ní pije každého večera na téže židli v téže hospodě. Totéž je podstatou vlastního mínění: aby měl člověk své vlastní mínění, musí k němu mít dnes a denně stejné okolnosti, takový, abych tak řekl, rezervovaný stůl v životě.

Vlastnictví

Víte, kdo je nejbohatší? To se rozumí, že milenci; ne však pro různé duševní poklady a državy, nýbrž pro celou spoustu hmotných věcí, které si beztrestně přisvojují. "Pamatuješ se, Pepo, na tu naši lavičku? Víš tam v našem lese, co jsme tenkrát šli?" Těm nestydům stačí, aby tamtudy jednou šli, a už je to JEJICH!

V obecném zájmu

V obecném zájmu například není, aby zámečník dělal dobré zámky (to je jeho a ne obecná věc), nýbrž aby vedl opozici v místní záložně. Není v obecném zájmu, aby pan berní vybíral daně, nýbrž aby organizoval nějakou stranu obecných zájemníků. Tomu se říká veřejné zásluhy. Kdo dělal laciné zámky nebo vzorné účty nebo vůbec to, co uměl, na místě, kde byl postaven, nedostane olivový věnec veřejných zásluh. Obecný zájem je něco jako obecní pastvina: může tam každý; zde je – v opaku k biblickému slovu – mnoho vyvolených, ale málo povolaných. K obecnému zájmu není třeba zvláštních znalostí; naopak zvláštní znalosti zužují takzvané široké hledisko obecného zájmu. Každá moderní obec má mít pro děti několik obecních hřišť a pro dospělé několik obecných zájmů.

Položiti otázku

Toto je praktický trik, jak otázku zdolat: neboť jakmile otázku položíte, nemůže se už bránit. Je to, jako byste nejdřív položili boxera do provazů nebo na prkna, dokonce ho svázali a pak do něho začali mlátit. Ve skutečnosti žádná pořádná, aktuální otázka neleží ani nestojí, nýbrž běhá po světě, vrtí sebou, má sterou podobu a steré užití; místo ní tedy dovlečeme do ringu vycpaného panáka, který jí je trochu podoben, ač je vycpán jen pilinami; tohoto panák potom "položíme" místo otázky, a je to.

Myslíte, že si hraju se slovy? Kdyby většina otázek nebyla jenom vycpaná, nebyla by většina našich odpovědí a řešení tak marná.

Ujmouti se slova

Tady už mne zřejmě šálí usus verbi: Když čtu, že se někdo někde "ujal slova", mám představu, že se ho ujal tak, jako by se ujímal sirotka: tak šlechetně a obětavě; že tomu slovu bylo křivděno, že bylo utlačeno nebo zapomenuto, a tu tedy, že ten člověk vstal a řekl: "Proboha vás prosím, lidičky, buďte tak hodní, já nevím, jak to říci, ale tuhle je jedno slovo, které leží mezi námi na zemi jako žebráček a nikdo z pánů řečníků se k němu neschýlil, aby mu pomohl na nohy; a tak jsem chtěl jaksi poprosit, abyste se nad ním jako slitovali." A tu by řekl to sirotčí, ušlápnuté, všemi zapomenuté slovo, a bylo by to dejme tomu "láska" nebo "odpusťme si, co jsme si" nebo "všichni naši bližní" – slovo, které opravdu nemá zastoupení na politických schůzích či valných hromadách, kde právě se lidé "ujímají slova".

To však rozhodně není národním zvykem.

Karel Čapek, LN, 3. srpna, 8. srpna a 14. října 1923

(citováno z knihy Na břehu dnů. Čs. spisovatel Praha 1978, s. 87-91)