Dopis č. 240 (Věře)

 Anežko Hrůzová,

– hleďte, jak jsem se vyhnul všem přídavným jménům – odpusťte především, že odpovídám nejen pozdě, nýbrž i daleko stručněji, než by bylo Vaše milé, velmi milé psaní zasloužilo, a krom toho méně upřímně, než byste mohla čekat. Mám hrůzu z nějakých vlastních zpovědí; řeknu jen, jak je to hrozně trapná věc, že člověk musí někdy působit lidem velikou bolest, jedná-li tak, jak musí. A to mi otravuje život hlouběji, než si kdo dovede pomyslit. Prosím Vás, nebuďte nikdy nešťastná. A ti živlové, o kterých jste se zmínila, – ach ano, člověk ani nemůže dokonce být na ně hrubý. Passons dessus. Tohle je tak neutěšená kapitola, že je mi mukou jen psát o tom. Nikdy se o tom, prosím Vás, nezmiňujte.

Nu budiž, v neděli jedu na Tatry, Tatranská Lomnice, hotel Lomnice, jak mi poradil pan prof. Syllaba. Doufám, že mi to bude tělesně i duševně na prospěch a krom toho že dopíšu svou komedii. Nevěřím na ten zázrak, že byste se tam objevila Vy; na takové zázraky není ještě vynalezen karburátor. Ačkoliv kdybyste věděla, jaké budu mít pěkné turistické kalhoty a svůdná lýtka, přijela byste tam, i kdyby to bylo na koštěti. Škoda že nevím, kdy je filipojakubská noc; dal bych si s Vámi, černá čarodějnice, rande.

Jsem honěn z okamžiku do okamžiku; není to už ani pěkné; kdybych měl aspoň hodinu denně, kdy bych nemusel pospíchat! A při tomhle životě se namáhám zůstat optimistou! Chtěl bych mít jeden den, jeden jediný den v roce, kdy bych od rána do večera nemusel dělat nic jiného než sakrovat na své živobytí; bože, to by se mi ulevilo!

Hleďte, je to skandál; píši Vám a přitom se dívám na hodiny, že už jako musím běžet; mám nákupy, redakci, divadlo a cestou v tramvaji musím přečíst dva akty kteréhosi kusu. Bah, takhle si pokazit život! Ale prosím Vás, nelitujte mne; když mne někdo lituje, udělá se mi tak smutno, že bych se nejraději propadl do země. 

A co Vy děláte v “náručí přírody”? Upřímně řečeno, neumím si Vás dobře představit v jakémsi přírodním stavu; chodíte-li lesem, jistě tam přes noc povstane promenáda, krámky se zmrzlinou a množství mládenců hodně tiptop. A kromě toho představit si Vás, že jste v Koutě, – ne, to prostě nejde. Musíte mi nějak vymalovat Váš způsob života.

Váš nadmíru oddaný

Karel Čapek, 14. nebo 16. 6. 1922