Ještě před chvílí jsi mluvil s lidmi, žertoval, zajímal se bůhví oč všechno, těšil se nevím z čeho; nyní se díváš do země, rád by ses modlil, ale nevíš zač (a není ostatně ke komu), zvadlý, unavený a lhostejný, a je ti divno, že jsi se před chvílí něčím vzrušoval, je ti ještě divněji, že zítra máš vstát a něco dělat, a hlavně máš nějak sevřené hrdlo, na zádech nějaké břemeno a hrozně těžké oči, že tvé pohledy padají k zemi jako z olova.
Co se ti stalo? Nic, nic vlastně. Jen pár maličkostí, něco se mi vzpříčilo v cestě, ale nestojí to za řeč, něco jsem nečekal, něco se mne trochu dotklo, cosi mne maličko zarazilo – nic, nic dohromady; kdybych to všecko sečtl, nedalo by to ani jednu pořádnou příčinu k smutku. Nic to není; ale víte, je toho trochu mnoho, toho všeho, toho všeho –. Ostatně nestojí to za to; ale víte, je strašno žít.
Vsadil bych se, že toho dne, kdy král Šalomoun napsal krédo všech melancholiků, kdy napsal “Marnost nad marnost a všechno je marnost”, – že toho dne se mu vlastně nic nestalo; nezhroutila se jeho říše, nezemřela jeho nejdražší žena, nepocítil doteku smrti ve svém nemocném těle, nic, nic vážného. Opravdu nic se nestalo králi Šalomounovi; jen snad nalezl hloupost a lest v očích své nejdražší ženy, lhostejnost u přítele, podlost u lokaje; něco se mu vysmeklo z ruky, třeba nedůležitého; něco se nezdařilo, něco zklamalo; ukázaly se mu věci ve světle jen trochu ošklivějším než jindy, lidé jen maličko protivnější než jindy, život jen maličko těžší než jindy. Dohromady nic; ale král Šalomoun se toho dne zhroutil pod tíhou tohoto “nic”, a hroze se, unaven k smrti, zapsal do knihy marnost všeho.
Neboť, hleďte, je možno být hrdinou proti velkým ranám osudu. Smrt, zkázu, ztroskotání je možno nést, jak se říká, se vztyčenou hlavou; je konečně možno zápasit a zahynout. Ale není možno být hrdinou proti píchnutí špendlíkem. Párkrát je možno to píchnutí opravdu nepozorovat; a pak je možno se několikrát tvářit, jako bychom toho nepozorovali; ale po desátém nebo patnáctém píchnutí vás přejde všechno hrdinství. Člověk je bezmocný proti malým bolestem. Může být jaksi pyšný, že si zlomil nohu, ale nemůže být pyšný, že si utrhl nehet. Může s jakousi hrdostí snést smrt své ženy, ale nemůže hrdě nést to, že mu hloupě ukřivdila. Má nějakou katastrofální útěchu v tom, že se mu sesul dům, ale nemá útěchy proti tomu, že jeho dům je beznadějně ošklivý.
Melancholie, nejtěžší bolest života, je utrpení z malých příčin: je nejtěžší proto, že nepřipouští hrdinství; není hrdinných melancholiků. Melancholie je v každém případě slabost, nebo spíše bezbrannost vůči malým bolestem.
Skoro bych řekl, že není moderních tragédií. Vezměte Ibsena: jeho moderní dramata (až na Strašidla) jsou vlastně melancholické komedie; tragika jejich hrdinů je v tom, že jsou jakýmsi politováníhodným a fatálním způsobem blamováni, a v jádře tedy zesměšněni. Antický hrdina se roztříštil o božsky řád, což je tragické; moderní hrdina se roztříští o lidský řád, což je trochu směšné, ale hlavně melancholické. Shakespearův hrdina vždycky zemře; to ho zachraňuje před nedobrovolným blamováním. Moderní hrdina obyčejně žije dál; to je směšné a melancholické. Kdyby se Othello nezapíchl, nýbrž byl podmíněně odsouzen a stárnul jako penzionovaný generál, byl by moderním hrdinou; to jest melancholickým polohrdinou. Proto každý, kdo chce napsati opravdickou tragédii, musí svůj kus zakončiti náramným masakrem. To není proto, že by smrt byla zvláště tragická a vznešená, nýbrž proto, že si pak už hrdina nemůže ničím na svém hrdinství uškodit.
Přežíti bolest, to je melancholické. A je-li už třeba moderního hrdinství, tedy nemusí to být hrdinská smrt, ale hrdinství optimismu. Avšak tak daleko ještě moderní drama není.
Karel Čapek, LN, 20. 9. 1922
Žádné komentáře:
Okomentovat