Na nedávném mezinárodním sjezdu se hodně rokovalo o tom, má-li být středoškolský profesor hlavně pedagog či hlavně odborník. Chápu-li se v této věci slova, činím tak pro své zvláštní zkušenosti; provandroval jsem totiž zamlada tři gymnázia, a tedy poznal jsem na vlastní kůži tolik kantorů jako málokdo.
A tedy tvrdím, že nejlepšími pedagogy byli skoro bez výjimky ti, kteří byli nejlepšími odborníky. Už jednou jsem myslím uváděl skvělého klasického filologa Steinmanna v Hradci Králové a ušlechtilého, hlubokého brněnského přírodopisce Oldřicha Kramáře; připomínám ještě zesnulého moravského suplenta, nadšeného matematika Oharka, a mohl bych jmenovat velmi mnohé jiné, ale ti jsou ještě živi. Bez výjimky pak mohu říci, že nejmizernějšími pedagogy jsou jednak odborní hnidopiši zarajtovaní (jak se říká) do uzoučkého okruhu tesmanovského vědátorství, ale těch je pořídku; jednak – a četněji školští řemeslníci, kteří taktak ovládají svou látku a drží se učebné knížky, aby desetkrát za hodinu nešlápli vedle; lidé, kteří kdysi odříkali své nevyhnutelné státnice a pak tedy šli učit tomu, co už zapomněli, ačkoliv by stejně dobře mohli přijímat dopisy u poštovního okénka nebo být oficiály zádušního úřadu. Jejich vyučování záleží v tom, že tabule musí být čistě umyta, žáci tiši jako kameny a jednou za čas musejí dostat pumu, kuli, pecku nebo jak se tomu dnes říká, ne ve jménu vědy, ale ve jménu školní kázně. Kéž vám huby zdřevěnějí, špatní učitelé! Co jste se nás naotravovali, jaká nuda a lhostejnost z vás čišela, a po všem trápení jste nás ničemu nenaučili; dnes, kdy jiní mají děti a zakládají na sádlo, musím se znovu chápat učených knížek, neboť se stydím za svou nevědomost a doháním, čemu jste mne nenaučili.
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Je to smutné, ale je to pravda: člověk s maturitou bývá méně než polovzdělanec, měl-li neštěstí v učitelích; po osm let ho učili letopočtům místo dějinám, slovíčkům místo kulturám a vzorcům místo přírodě, a to vše s nejdůkladnějším opomenutím vědecké metody. Mnoho viny jest (nebo bylo) na hodně pošetilých učebních metodách; ale více viny je na lhostejném vyučovacím řemesle mnohých učitelů, kteří, nemajíce osobního poměru k své látce, vtloukají žákům do hlavy právě to nejmechaničtější na věci, co jim dá nejméně práce a vysvětlování: tedy letopočty, definice, slovíčka a vzorce. Profesor odborník v dobrém slova smyslu, ten, který svou látku miluje a sám si ji stále myšlenkově zpracovává a rozšiřuje, který si své hodiny pečlivě připravuje, který svou nauku považuje za tak krásnou a životu potřebnou, že poctivě a horoucně hledí žákům z ní podat to nejcennější a ideově nejvyšší, je dobrý a dokonalý pedagog, i kdyby koktal a byl prchlý jako švec; a pravím, žáci ho budou milovat a poslouchat jako božího slova. Odborník, který hnidopiší na malé, slovíčkářské a titěrné vědičce, bude svými žáky pohrdat jako ignoranty neschopnými proniknout v hlubokost jeho odbornictví, odmele spatra své lekce, neboť tyto školácké povšechnosti ho nemohou bavit, a nepodá žákům o jota víc než vyučovací živnostník, který při hodině myslí na své trávení, na postup a na poslední mrzutost s ředitelem.
Jak se má tedy reformovat střední škola? Zřiďte si nejlepší osnovy a učebnice; bude-li se podle nich učit ležérně nebo suše, nebude z toho mnoho zisku. Nechte přednášet filozofii nebo co chcete; bude to někdy stejná nezáživná nuda jako časování “deiknymi, zatímco v některých ústech bude geometrie okřídlenou a vzrušující básní. Je to příliš stará pravda, že ve vyučování osobnost je vše; ale té se nelze učit v pedagogických kursech.
Mnoho by v tomhle směru mohla učinit univerzita; ale to je zas takové vysoké gymnázium, kde se občas vyskytnou zas ti školometi a přednáškoví živnostníci, – proboha, nezlobte se, že to říkám; ale bývají tam tuze divní patroni. Tedy chci říci, že univerzita, jež si konečně může vybírat, by mohla být opravdu sborem osobností, tvůrčích a plodných odborníků a filozofů, z nichž by linulo světlo pořádného vědění a poznávací radosti až do poslední venkovské primy. Ta pravá pedagogika se začíná docela nahoře, na katedrách univerzitních profesorů. Jen ji nezbyrokratizovat! Aktivovat ji tvořivě, vědeckou úrovní našich univerzit. Chcete-li lepší střední školu, musíte začít s lepší a nejlepší univerzitou.
V naší literární a vědecké historii můžete nalézt tu a tam pěkný rys; vědecký regionalism. Svého času zářilo elitní Akademické gymnázium v Praze, svůj slavný věk mělo gymnázium v Litomyšli a Hradci Králové a nevímkde ještě; byly to malé, ctižádostivé a pyšné koleje, které si na sobě dávaly náramně záležet. Kdyby i dnes každá střední škola jako celek závodila o své vavříny, mělo by to větší pedagogický a kulturní význam než všechny ministerské ankety. Takto ctižádostivější a odbornější učitel prchá z venkovských ústavů do hlavních měst; a nemůže-li, je otráven a poklesá na mysli. Podle toho vypadá střední škola na venkově; žák je rád, že jí ukáže záda, a učitel je rád, že jednou umře. Učitel se fakticky dostane do nebe a žák na univerzitu, aby z ní vylezl zase rád, že už to má jednou provždycky odbyto. A to je normální curriculum vzdělání, a to nespraví ani ministerstvo, ani pan profesor Chlup.
Karel Čapek, LN, 7. 11. 1923
Žádné komentáře:
Okomentovat