Snad si i někdo jiný z těch, kdo mluvívali s Antonínem Švehlou v oněch posledních měsících před jeho smrtí, na to vzpomene; neboť vracel se k tomu opět a opět jako v obavě, která ho v té době přímo posedala.
“Koukejte se,” říkal nebo spíš téměř šeptal, “ono se říká versailleský mír a Trianon a kdeco, ale není to pravda. Válka trvá. Tak veliký konflikt se nemohl vyřídit za čtyři roky; ta vojna pořád pokračuje, i když se zrovna nestřílí. Podívejte se, před třemi sty lety jsme měli zrovna takovou vojnu a ta trvala třicet let. To byla válka náboženská a přitom první válka světová – aspoň americké zlato už tehdy válčilo spolu. Dnes je válka nacionální a přitom taky válka světová. Počítám, že tahle vojna taky potrvá kolem třiceti let. Pravda, musíme se na to připravit, ale jedné věci se, člověče, bojím: Aby to nakonec s námi zase nedopadlo jako při vestfálském míru. Tam se o nás vůbec nemluvilo. To byla ta nejhorší porážka: ne Bílá hora, ale to, že se už o nás nejednalo. Válka je, a jednou se zase skončí mírem na pár set let. A my musíme koukat, aby se o nás muselo mluvit! Co máme dělat? Hlavně se nerozejít sami v sobě a nestát jeden proti druhému. Je nás málo; kdybychom se rozdělili, pak by se s námi snad už nemuselo počítat…”
Před pěti lety se tato slova Antonína Švehly mohla zdát až příliš pesimistická; dnes vidíme, že se opravdu tato třicetiletá válka doposud neskončila; proto i Švehlova výstraha nám zní dnes přísněji a varovněji.
Karel Čapek, LN, 12. 12. 1938
Žádné komentáře:
Okomentovat