Ne že bych mohl čímkoliv rozhojnit naše vědomosti o vévodovi země České; ale stalo se kdysi jedno zjevení, o kterém bych vám chtěl dát opožděnou zprávu. Bylo to za války, v jedné z nejsmutnějších a nejtěžších zim; tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno a jen s námahou jsme v sobě udržovali malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje. (Jak je to dávno, bože, jak je to dávno!) V takových dobách se člověk ohlíží po znameních; i hledal za jednoho nedělního odpoledne – bylo to právě kolem vánoc jako teď – nějaké znamení na temném a sirém Hradě pražském. Svatý Vít byl kupodivu otevřen; bylo tam šero jako teď, jako teď; jen maličko lidí se modlilo ve zšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení.
“Svatý Václave,
vévodo země České,
oroduj za nás,
pros za nás Boha,
svatého Ducha…”
V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svěc.
“Ty jsi dědic České země,
rozpomeň se na své plémě…
Nedej zahynouti
nám ni budoucím!”
Co vám budu říkat: dunělo to jako zvony, jako píseň mužů, jako píseň válečná; temnou lodí chrámovou se ubíral pochodňový průvod z jiného světa a burácel slavnou a tvrdou prosbu za lidi budoucí. Co vám budu říkat: svatovítští kanonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc.
*
Co vám budu říkat: dunělo to jako zvony, jako píseň mužů, jako píseň válečná; temnou lodí chrámovou se ubíral pochodňový průvod z jiného světa a burácel slavnou a tvrdou prosbu za lidi budoucí. Co vám budu říkat: svatovítští kanonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc.
*
Ukládá se nám tradice svatováclavská. Málo, maličko toho víme o knížeti země České; kdybychom sebrali všechno, co víme, byl by to, upřímně řečeno, do veliké a převeliké míry svatý Václav staré písně, svatý Václav Alšův, svatý Václav Myslbekův, svatý Václav Tomanův; je to svaté a spanilé kníže posvěcené uměním. Nezapomeňme na tuto tradici svatováclavskou!
*
A je tu ještě jedna stará tradice: ne století desáté, ale století devatenácté. Pro naše otce byl dědic země České představitelem našeho starého státu, byl korouhví a symbolem našeho státoprávního boje; jak věci stojí, ani tato tradice ještě nepatří do muzea. Ono s tím nezahynutím nás i budoucích to dá ještě hromadu práce a víry; a v ledačems budeme navazovat na dobré a trpělivé metody svých otců. Spíš se vracíme k mnohému, co platilo před válkou, než k tomu, co platilo před tisíci lety; ale i to je naše tradice knížecí.
*
Říká se jí také naše tradice křesťanská. Ano, ale tak se mi zdá, že jsme i ve svých dějinách méně dávných mohli mnoho a mnoho slyšet o křesťanství: o demokracii a humanitě jako o uskutečňování křesťanské lásky k bližnímu, o svobodě a spravedlnosti ke všem rovné jako o přirozeném právu nesmrtelných duší, o politice jako nástroji k budování boží obce na zemi. Snad nezapomeneme, že i toto je naše slavná tradice křesťanská, i když nese jiné jméno národního knížete. Nese totiž jméno Ježíšovo a vyslovoval je věřící Masaryk.
*
Mám před sebou knížečku; jmenuje se Good King Wenceslaus, vyšla loni v Chicagu a obsahuje vánoční hru, kterou napsal pan Cloyd Head pro jednu školu na Floridě. Teď o vánocích se po celém anglosaském světě bude zpívat koleda o dobrém králi Václavu. Tak vidíte, je to jako z udělání – nebo je to znamení, jaká sbírá člověk v dobách neutěšených: že i ta naše nejnárodnější tradice je vlastně světová a spojuje nás se světem západním. Co dělat: i když nechceme, půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež nechal ve sněhu dobrý kníže Václav.
Karel Čapek, LN, 18. 12. 1938
Žádné komentáře:
Okomentovat