Dopis č. 633

Dear Sir,

pročetl jsem pečlivě dokumenty, které jste mi poslal, tak jako jsem zkoumal mnohé jiné prameny, týkající se justičních poměrů v sovětské Rusi; nemohu pochybovat o svědectvích, které tam nalézám, ale neodvažuji se soudit o věcech, jež unikají mé kontrole.

Nemohu-li soudit, mohu alespoň prosit; prosbou nedopustím se nespravedlivosti ani na obětech, ani na jejich pronásledovatelích.

Jsem si vědom, že celý svět je poněkud spoluvinen na tom, že život člověka, že zákon a humanita váží tak málo pro představitele nového ruského absolutismu; je za námi válka, jež povraždila milióny nevinných životů, a deset nebo sto nebo tisíc nových obětí zdá se být jen novou kapkou krve v moři utrpení, kterým jsme prošli. Je načase zachránit opět víru v člověka; je načase vidět v člověku člověka a nikoliv nepřítele. Smrt není hrozná; tisíce lidí umírají denně na karcinom nebo na tuberkule, aniž bychom proto pochybovali o hodnotě života. Hrozná je jenom nespravedlivost a nenávist, jež vraždí životy bez milosrdenství a úcty k člověku. 

Věříte vůbec vy, kdo nařizujete nebo vykonáváte teror nad lidskými životy, v hodnotu člověka, v duši, ve vědomí, v něco podivuhodně dobrého v člověku? 

Nevěříte-li v to, nemáte práva vládnout nad lidmi; věříte-li v cokoli normálního a jednáte-li přesto tak, jak dotvrzují těžká a zoufalá svědectví umučených lidí, pak běda vám; neboť jste zradili člověka v jeho historické při se surovým atavismem. 

Říkáte, že proti vám je buržoazie světa; ale proti vám je něco většího, proti vám je svědomí světa. I svědomí je a stále více bude faktorem politickým a mezinárodním; provinili jste se na své věci, zbavili-li jste se tohoto spojence.

Avšak nemohu soudit, nýbrž prosit. Prosím za životy lidí.

Karel Čapek

Karel Čapek, Korespondence I, někdy v období 1920-1930