O kompromisu

Slovíčko “kompromis” je jedna z nejdůležitějších politických rekvizit. Užívá se ho ve dvojím podstatně různém smyslu:

1. Lidé nadaní velmi rozhodnými politickými zásadami říkají “kompromis” všemu, co nesplňuje jejich řečené rozhodné zásady, i když o ně v daném případě nešlo. Jsou lidé, kteří nazývají šedivé šaty kompromisem mezi bílými a černými šaty, i když by se bílé nebo černé šaty v dané situaci vůbec nehodily. Pro některé lidi je nota d kompromis mezi notou c a e; za nic na světě by nepřipustili, že je to nota stejně samostatná a čistá jako c nebo e. Politický střed je pro ně kompromisem mezi divým revolucionářstvím a středověkou reakcí. Jitro není prostě jitro, nýbrž kompromis mezi půlnocí a polednem. Suchý fakt je kompromis mezi vodou a ohněm, a tak dále. V tomto smyslu užívá se slova “kompromis” s krajním pohrdáním; označuje se jím mrzká polovičatost, slabošství, bezzásadovost, a zkrátka zbabělý kompromis.
2. Naopak zase lidé, kteří zrovna přicházejí z činného politického kolbiště, mluví o kompromisu s tváří lidí, kteří poznali tvrdost života a přinesli jakousi oběť. V politice, říkají, nutno dělat kompromisy; zásady jsou sice krásná věc, ale musí se z nich slevit, aby se našel střed mezi různorodými zájmy. Dosáhli jsme části svého programu; dojíti celého, to bohužel nešlo, a museli jsme přinésti jistou oběť. V zásadě by to mohlo dopadnout lépe, ale prakticky to mohlo dopadnout ještě hůře; zkrátka my jsme to vyhráli za cenu jistých ústupků.

Kdyby mne v tuto chvíli přepadl nějaký můj věřitel a chtěl na mně tisíc korun, nedošel by plného uspokojení prostě proto, že náhodou tisíc korun v kapse nemám; kdybych mu dal sto dvacet korun, dal bych mu všechno, co mám. To tedy není kompromis, neboť jsem dal všecko, co mám. Kdybych to s ním usmlouval na pětadvacet korun, byl by to kompromis; mohlo by se to usmlouvat také na dvacet nebo na padesát – neboť to právě je podstata kompromisu, že není přesně limitován: záleží na tom, kolik se usmlouvá. Kompromis neznamená učinit tolik, co mohu, nýbrž učinit co možná méně, než bych mohl. Kompromis znamená, že to mohlo dopadnout ještě všelijak jinak. Kompromis není přesná výslednice sil; kompromis není “zlatý střed”, neboť pohybuje se v širokém poli možností.

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory; je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky; udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat; tomu se ovsem říká fušerská práce. Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí; ale kupodivu se pak neřekne, že je-li tento rozdíl nutný, jsou patrně zásady špatné, ježto se nehodí na skutečné poměry. Chce-li někdo vydojit z hubené krávy sto litrů mléka a nakonec prohlásí, že se prozatím spokojí s těmi třemi litry, co z ní vyždímal, je to politický kompromis; chcete-li se zbavit kompromisu, odhadněte předem stav krávy a vyhrňte si rukávy s jasným vědomím, že toho nebude víc než tři litry. 

Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrž právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je možná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi.

Karel Čapek, O věcech obecných čili Zóon politikon, 1925