Tramvaj
řinčí a rachotí nahoru k Olšanským hřbitovům.
“Koukej,”
povídá malý mužík k mládenci v králičím kožiše, “tady se
zas něco staví; to bude nějaká škola nebo biograf. Víš, já
jsem moc rád, že jsem ho eště jednou viděl. ,A to seš ty,‘
řekl. Ono není o to, že by mu to nějak pomohlo, ale člověk musí
ukázat přátelství. ,Tak já zas přijdu,‘ povídal jsem mu,
,ale to už budeš běhat,‘ povídám; a zatím –”
Mládenec
v králičím kožiše truchlivě zakýval hlavou.
“Já
jsem si vzal metál, aby měl radost,” pokračoval mužík, “a on
řek: ,Těbůh, to seš ty?‘ Vidíš, že mě poznal. A já mu
povídám: ,Josef, to ti přejde.‘ A on povídá: ,Máničko, dej
mi kousek těch drůbků.‘ Pak ona mu dala, a on jenom dvakrát
kousnul; jen tak do toho kous, ale nesněd nic. ,Máničko, dej mi
kousek těch drůbků,‘” opakoval mužík dojatě.
Mládenec
v králičím kožiše trochu potáhl nosem.
“No
jo,” těšil ho mužík, “dyť to byl tvůj bratr. Ona říkala,
že už o sobě neví, ale on se na mě tak podíval a řekl:
,Toníku, to seš ty?‘
“Počkej,”
spustil mužík mna si radostně ruce, “co bude mít chudák věnců!
Já jsem se byl ptát, co stojí věnec se stuhou, a oni řekli, že
pětaosmdesát korun. Pak jsem řek, žádnou stuhu, a já k tomu dám
vizitku; napsal jsem na ni: Spi sladce, tvůj Toník. To je přece to
samé, no ne? Člověk musí ukázat přátelství; ale abych dal
dvacet korun za stuhu, to zas ne; beztoho ji někdo na hřbitově
potom ukradne.”
“Mně
řekli,” ozval se mládenec v kožiše slabým hlasem, “že věnec
s pentlí stojí devadesát korun; a já jsem řek, ať stojí co
chce, ať stojí třeba sto korun, jen když bude pořádnej.”
“Šak
to je pro bratra,” řekl mužík, “ale zato je nádhernej. Na
pentli je ve zlatých písmenách ,Poslední sbohem, Jenda a
Liduška,‘” opakoval vychutnávaje celou tu krásu. “Eště tam
nejsme, eště dvě stanice. Ale že se nám na ten funus vydařil
čas, no ne? Bude to mít hezký.”
Mládenec
chabě zakýval hlavou.
“Ale
jí nic nenechávej,” radil mu mužík. “Co by s tím, potvora,
dělala; beztoho tu sama dlouho nebude. Ať ti dá ten stolek po něm,
a co mu zbyly šaty. A o ty hodiny si taky řekni. Já bych jí,
mrše, nedal nic. Víš, tu skříň ti musí taky dát; řekni, že
je po rodičích.”
“Eště
tam nejsme?” ptal se mládenec tesklivě.
“Eště
jedna stanice,” povídal mužík, “a pak je to kousek pěšky ke
kapli. Já myslím, že přijde taky Franta a jiný kamarádi, no,
pěkný to bude. Když se s ní nedal oddat, tak ona nemá na nic
právo. To bys byl blázen, abys jí něco nechával. A doktorovi
neplať, on na to třeba zapomene. Když tu skříň nepotřebuješ,
tak ji prodej. Ale ten věnec, to je něco nádhernýho. Tu pentli si
pak vem domů, tu je škoda tam nechávat; můžeš si ji pověsit
takhle kolem zrcadla, víš? A kdyby vám umřel Ladislav, tak se vám
ta pentle zas může hodit. Jen když jsem ho eště jednou viděl;
ten ti měl, chudák, takovou radost –”
Tramvaj
zpomaluje před vraty na hřbitov.
“Počkej,
počkej, až zastaví,” zadržoval mužík mládence. “Eště bys
moh upadnout a máš dnes takový pěkný šaty. To by ti zkazilo
celej pohřeb.”
Načež
podpíraje starostlivě mládence v králičím kožiše, mířil
truchlící mužíček ke hřbitovním vratům.
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Karel
Čapek, LN, 12.
2. 1928
Žádné komentáře:
Okomentovat