sobota 3. prosince 2016

GBS


Velmi veliký, rovný jako kůl, ruměný, s mocnými štětkami bílého obočí nad modrýma, neobyčejně živýma očima; jeho slavná zrzavá kštice a kozí brada jsou už docela bílé; veliké, dlouhé a krásně utvářené ruce hudebníka; úhrnný typ starého aristokrata.

George Bernard Shaw, v těchto dnech doplnivší první sedmdesátku svého života, není měřitelný léty; je starý jako duch a věčně mladý jako duch; zkušený jako Metuzalém a ztřeštěný jako nikdo z mladých. Je tak stár, že je pamětníkem Julia Caesara a Panny orleánské, o nichž a jejich současnících napsal velmi živé a trochu neuctivé věci; a je tak mlád, jak je mu libo. Považují ho za cynika nebo za filozofa, za vysměváčka nebo za puritána; ale je příliš chytrý na cokoliv z toho všeho; je příliš duch, než aby na všech jeho hranách a omezeních nejiskřila nezkrotná svoboda. Je příliš pln ducha, než aby byl příliš člověkem; má-li jaký nedostatek, je v tom, že je tak nelidsky svrchovaný. Nezáleží mnoho na tom, že je Ir nebo Brit nebo Evropan dneška; neztělesňuje nic z toho, představuje se zálibou jenom jednu velikou věc, totiž sebe sama; ale i to dělá neuctivě a s bujnou rozpustilostí. 

Chcete od něho slyšet něco zajímavého pro nás? “Znám jenom tři téměř počestné lidi,” řekl; “jsou to Masaryk, Branting a generál Smuts.” To “téměř počestný” je typicky shawovské; jeho Caesar je téměř veliký, jeho Johanka z Arcu je téměř svatá, jeho hrdinové téměř heroičtí, jeho lidé téměř lidští; všem schází právě jen kousek, aby jejich autor sklonil svou nelidsky vztyčenou hlavu, svou pýchu rozumu, svou příliš ostrou zbraň důmyslu a vypadal najednou jako člověk z nás ostatních. Snad ani nepatří mezi nás smrtelníky.

Karel Čapek, LN, 31. 7. 1926

Žádné komentáře:

Okomentovat