Únava

Člověk, který s veselým hvízdáním prochodí celý den na houbách; který nehekaje vyleze až nahoru na hory; který, když to musí být, dojde v každém ohledu až na konec, tedy člověk chodec, člověk pěšák, člověk pedestrián klesá v těchto dnech na židli jako uštvaný pes (pokud ovšem uštvaní psi klesají na židli) a prohlašuje, že už toho má dost, že už nohy ani necítí, a jiné ještě horší kletby. 

To je zvláštní, jak se tohle “chodění po dárkách”, to vybírání, doptávání, hledání a kupování vráží do nohou. Vánoční dárky se neplatí jen odpočítanými penězi, nýbrž i kroky nepočítanými; neuhodíš se bastantsky přes kapsu, nýbrž rozpačitě přešlapuješ po chodníku, tlačíš se u výkladních skříní, obíháš tucet nebo mandel krámů, než si vybereš, ohmatáváš a obracíš každý kousek, hledáš to nejonačejší, a nikdy nenajdeš to, co bys chtěl; a když se pak vracíš s hubeným balíčkem, leží na tobě tíha, jako bys právě došel z Berouna do Prahy: tíha těch všech věcí, které jsi viděl, nekoupil a nedaroval, takové jakési zklamání, neuspokojení nebo stesk, že toho nepřinášíš víc. I klesáš uštvaně na židli a svádíš to na nohy. 

“Zatrápené vánoce,” říkáš, “to mě bolí nohy!” 

Jak povídám: nic, ani bodákový útok tak neschvátí lidské nohy jako kupování dárků.

Karel Čapek, LN, 18. 12. 1927