Na Popelkách

To je poslední štace razie. 

Co ještě vám mám popsat? 

Kůlnu, kde už po léta bydlí rodina se šesti dětmi? 

Baráčky, které se ani na noc nezavírají? 

Můžete volně vejít; jen nešlápněte na lidi, kteří přespávají hned na chodbě. Ano, tady nalevo to bylo: stará bába, dcera a hromada dětí; probůh, těch deset skeletů se ještě hýbá! Jakže, lidské stíny s velkýma očima, vy vskutku žijete? Což se tak nesnadno umírá zoufalstvím a bídou?

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Bože, jsi-li nějaký nad Popelkami a není-li toto místo zavrženo a opuštěno tebou samým, vysvětli a omluv se, co jsi dovolil učiniti s těmito lidmi! Anebo koho žalovati za tuhle hrůzu? Lidskou společnost? Ta neví o Popelkách a neprojde tudy ani náhodou, cesta skrze Popelky nikam nevede; zde se končí svět. Nebo žalovat humanitu? 

“Těm lidem není pomoci,” vykládá komisař. “Děti dostanou ve škole šaty a boty, a staří to hned prodají. Nedá se nic dělat. Polovička rodičů sedí pro zlodějství. Je to bída.”

Myslím, že žádná dobročinnost by nestačila, aby odklidila tu nejkrajnější bídu ze světa. Dobročinnost soukromá i veřejná pamatovala nejprve na staré chudáky; stavěla azyly a chudobince pro starce a stařeny práce už neschopné. Moderní humanita rozšířila svůj úkol o sirotky a o mrzácké děti; počala se starati o slepé a rachitické, skrofulózní a idiotické. To všechno je málo. V jediné rodině na tomto dně života vyrůstá šest, osm, deset dětí; snad jsou jakžtakž zdravé tělesně a jistě duševně; a tyto děti, plně schopné života, budoucí práce a příštího plození, nechává dosavadní humanita bez rozpaků a výčitek růst v prostředí bezmezné, špinavé, ohavné bídy. 

Nemyslete si, že škola sebemodernější stačí, aby těmhle dětem otevřela lepší život, než jaký žijí jejich rodiče; člověka utváří život daleko více nežli škola. A hlavně nemyslete si, že tahle bída má něco z evangelické ctnosti; podobá se všemu spíše než ctnosti; podobá se strašné nemoci, kletbě a ještě něčemu jinému: jako byste se dívali na jakousi jinou rasu, na jiný přírodní druh, na něco skoro mimolidského.

Máme mnoho pěkných a tuze zajímavých statistik degeneračních. Různé tabulky nám ukazují, že tolik a tolik kriminálních subjektů pochází z rodičů pijáckých, toulavých, zlodějských. Nuže, dříve než uvěříte v dědičnost zla, jděte se podívat, v čem rostou ti příští “degenerovaní”; pochopíte pak, že hlavním dědičným a degeneračním zlem je bída. Dobří lidé, nedovedu si představiti, co by bylo z vás, co by bylo ze mne, kdybychom se zrodili a od malička žili v žalostné bídě dejme tomu na Popelkách. Kde by se v nás nabraly ušlechtilé zásady, důvěra ve společnost, sebeúcta a všechno to pěkné a lidské, co nás šlechtí. A kdyby si ty děti neodnesly z domova docela žádné mravní zkázy, odnesou si dvoje: nenávist a bídu.

Problém bídy je problém bědných dětí. Žádná sebeštědřejší almužna nestačí, aby zvrátila život nejbědnějších. Nestačí pomáhat ze dne ke dni. Nemluvme o tom, že se bídě má milosrdně pomáhat; bída se má nemilosrdně odstranit. Má se potírat tak, jako se potírají infekce. Není možno zabránit člověku, aby neupadl do bídy, ale je možno mu zabránit, aby nerostl v bídě a pro bídu. Je to možno výchovou. Ne školou, ale přesazením do jiného života. Máme ústavy pro děti krtičnaté; budiž, ale bída je strašnější a nebezpečnější nemoc než skrofulóza. Myslím a věřím, že jednou bude společnost lidská stavět pedagogické sanatoře pro děti bídy; věřím, že už dnes bylo by možno, – cože, jen možno? zdá se mi, že je to nutno; vždyť přece tahle bída není něco menšího a lehčího než siroba nebo křivice! 

Ale ovšem, já vím: je tu otázka nákladu a tak dále. Promiňte, že nedovedu mluvit o této otázce; viděl jsem více, než dovedu napsat, a příliš mne děsí otázka bídy, než abych mohl uvažovat o otázce nákladu. Nevím, skutečně nevím, jak to řešiti; prosím vás všechny, abyste mi pomohli myslet; vím jenom – a není to nový objev, ale chtěl bych to křičet, aby to každý slyšel –, že není lidsky snesitelno, aby se udržel tento strašný hřích nás všech: bída lidských mláďat. Proboha, mluví se o tom, že lidstvo je pánem světa, moře a vzduchu a kdesi cosi; bylo by žalostně bezmocné, kdyby nemělo prostředků k ovládnutí bídy. Řeknete, že není v naší moci napravit tenhle úžasný stav; běda, jak ubohé je tedy lidstvo, když nestačí na ty nejbližší a nejnutnější úkoly!

Karel Čapek, LN, 25. 4. 1921