Představitel Čechů Antonín Švehla

Bylo mi řečeno, že bych měl napsat pár slov o české národní povaze. Přiznám se, že je to úkol, který mi trochu nahání strach. 

Jednou jsem se procházel pražskými ulicemi s Johnem Galsworthym. Rozhlížel se napravo a nalevo a pak řekl: “Pokouším se zjistit, jak vypadá typický Čech.”

Podíval jsem se rychle kolem sebe, abych našel toho nejpohlednějšího a nejurostlejšího mládence a mohl prohlásit, že právě on, a nikdo jiný je tím skutečným českým typem. V tom okamžiku však pan Galsworthy poznamenal: “Jak vidím, většinou jste poněkud zavalití a malí lidé.”

Jako vždy měl pan Galsworthy pravdu, alespoň tehdy. Úplnou pravdou však zůstává, že byla krásná neděle, a tak všichni ti čilí a dlouhonozí mladí lidé vyrazili do lesů a na hory, a ulice města přenechali korpulentním peciválům, kteří by sebou nepohli ani o píď, i kdyby čert na koze jezdil. 

Nuže, máme-li popsat průměrnou národní povahu, je to podobné. Jistěže to jde udělat, ale jen tehdy, vyčleníme-li lidi tak trochu zvláštního ražení. Rád bych věc zjednodušil a vybral jeden vzorek, který bych vám předvedl jako typický. Kdybych musel popsat štíhlý typ s dlouhýma nohama, jistě bych si zvolil prezidenta Masaryka. Máme-li se však držet typu obtloustlého, malého, který tak mocně zapůsobil na pana Galsworthyho, rád bych vám představil pana Antonína Švehlu, československého předsedu vlády, muže, jenž je nyní pro celou zemi “le grand malade”. Zasluhuje si respekt a uznání nade všechny ostatní, v zahraničí stejně jako doma, v zemi, které vládl po deset let víc než kdokoliv jiný.

Antonín Švehla je statkář a mlynář, ačkoli mimochodem Švehlovi jsou velmi stará rytířská rodina; to je však zanedbatelný detail u národa bez šlechty. Dovolíme si být netaktní: náš statkář asi nikdy nevěděl, kolik má koní a krav, i když by si je snadno mohl spočítat na prstech. Přesto však je dost paradoxně tím nejagrárnějším politikem, jakého si jen lze představit. Nejen proto, že je předsedou agrární strany, s níž je spjat už od mládí, nýbrž proto, že fundamentální, takřka mystická filozofie jeho politiky je neodmyslitelně svázána s půdou. Takový rolník ví, že musí orat a sít, ale nemůže popadnout kosu a pokosit obilí, nýbrž musí počkat, až dozraje: všechno má svůj čas. 

“Jen se podívejte,” říká Švehla, “nemohu změnit řád přírody, ani kdybych se na hlavu postavil. Vy chcete mít všechno hned, všechno chcete udělat sami; ale rolník musí brát v úvahu věci tak kosmické, jako je pohyb Země kolem Slunce. Musíte si uvědomit, že celá zeměkoule pro něho pracuje. A v politice pro nás pracovaly už celé generace. Nejdřív musíte udělat, co je potřebné dnes, ne co bude potřebné za rok nebo za sto let.”

Vypráví se, že v tu nejkritičtější a rozhodující noc, několik hodin po převratu, kdy lidé čekali, že poslední rakouské jednotky obsadí Prahu, Švehla zmírnil napětí větou: “Co kdybychom si šli lehnout.”

Tento historický výrok si zaslouží zmínky stejně jako Napoleonovo: “Dějiny se na vás dívají.”

Jednou, už k ránu, vyprávěl Švehla o tajemství obilného zrna, o jeho setí, o vůni, kterou vydává, když klíčí, o sílícím stéblu a o zázraku, jenž způsobí, že z jednoho zrna je stovka dalších. Když mluvil, svíral ruce a vzrušeně se kolébal. Myslím si, že v Evropě není politika schopného této obzvláštní poetické křehkosti a že by ji svedl jen málokterý básník, kterého znám. 

Místo úvodu toto: síla jeho projevu a jeho rabelaisovský slovník jsou proslulé, pro své argumenty a výrazy nechodívá obvykle příliš daleko. Dovolte mi citovat jednu z jeho mírnějších poznámek. Jeden politik tvrdil, že ta a ta věc způsobí krizi. Švehla snese cokoli, jen ne pochybnosti o státě, a tak vybuchne. “Politická krize! Člověče, když táta popadne pásek a přetáhne svýho kluka přes gatě, také tomu říkáte rodinná krize?”

Má pověst bezohledného a zapáleného praktika, s podivuhodnou obratností zvládá situace i lidi. “Politika je krásná věc,” řekl jednou. “Uvědomte si, jak vzpurná a vrtošivá je lidská nátura, jak kouše a vzpouzí se, když chcete, aby něco udělala podle vás. Ale popadnout ji a podrobit vaší vůli,” zvolal, “to je tak krásné jako tvořit sochy!”

Utvářet lidskou přirozenost, to je úkol státu; stát znamená pořádek, kázeň, autoritu – vše ostatní, i sama svoboda, je jenom prostředek k dosažení pořádku. To jsou zřejmě klasické ideály konzervatismu, a nyní si představte: státník, naplněný od Pánaboha takovýmito ideami, stojí v čele nové republiky, státu bez jakýchkoliv tradicí, národa bez konstitučních zvyků; představte si překážky třebas malicherné, ale nesčíslné, se kterými se musí denně potýkat. Není tu předem hotový a dějinami posvěcený řád, jehož autority by se bylo lze dovolávat; náš stát se zrodil z převratu, z trosek monarchie a vše z jejích bývalých institucí, úřady, armáda i ústava, bylo předmětem skutečné a hluboké nenávisti. Připojte k tomu sociální a finanční rozvrat, který zpustošil středoevropské státy po válce, a máte zhruba představu těch nesnází, se kterými se setkával Švehla a jeho koncepce autority a kázně. Jak známo, řada států se dostala z podobných svízelů pohotovým heslem diktatury, ale Švehlova metoda byla nesrovnatelně obtížnější a trpělivější: byla to metoda demokracie, nekonečná práce urovnávat věci, získávat lidi, přesvědčovat strany a národnosti. Právě v tom se ukázala jeho mistrovská ruka a tím také bylo podryto jeho robustní zdraví.

Nicméně pro tuto obrovskou práci není Švehlovo jméno zapsáno pouze v análech naší země, ale i v historii světové demokracie. Jeho vzdělání je cosi záhadného. Nesháněl se po titulech a nikdy neměl čas stát se knihomolem, ale zná všechno: zřejmě proto, že ho všechno zajímá a že umí přemýšlet. Jeho koníčkem je historie, archeologie, umění, cestování, láska k pořádku, číslům a některým dalším metafyzičtějším věcem; pro svou kromobyčejnou mnohostrannost je jako doma ve všech vědních oborech. Není to jen pouhý výkon paměti, ale dar či instinkt pochopit, co je podstatné. Nic z toho, co získá, není pro něj ztrátou nebo překážkou; vše, co zná, dokáže využít po svém – věc, která nám, vzdělaným lidem, chybí. Je to například takhle: my se můžeme nenuceně bavit o starých Římanech, když je řeč o starověkém Římu; ale on, přírodní mudrlant bez univerzitní průpravy, si vzpomene na Římany, když se mluví o posledních volbách nebo o plánu kanalizace; byl to právě on, kdo se po nich pídil místo toho, aby si přečetl, co o nich napsal Cornelius Nepos. Když byl v Londýně, šel se podívat do parlamentu a to mu posloužilo mnohem více než jakákoli z vašich knih o konstitucionalismu, parlamentním zřízení, tradici a já nevím o čem ještě. Jeho mozek, to je nepřetržité propojení mezi realitou a obecnými závěry. Jeho zevšeobecnění bývají často uspěchaná, avšak takřka vždy směřují k věci a jsou naprosto životaschopná.

Jednou nám kdosi na soukromé schůzce vyčítal, že náš státní svátek oslavujeme dlouhými projevy, zatímco se 14. červenec ve Francii slaví tancem na ulicích. “Ano,” řekl Švehla, “ale já jsem si zjistil, že až tak do šedesátých let se 14. červenec slavil řečněním u hrobů padlých na Pere Lachaise.”

Z toho vidíte, o jaké věci náš energický premiér dbá; buďte ujištěni, že si ověří stanovisko Společnosti národů právě tak jako míru popularity nějakého odsouzeného kriminálníka. Někdy máte dojem, že ví všechno. S plachostí a tvrdošíjností se vyhýbá publicitě: jeho místo je na důvěrných jednáních, on je tím mužem v pozadí. Jednou jakýsi vysoký státní úředník telefonoval s nedočkavým novinářem:

“Počkejte s tou věcí, až se k ní vyjádří Švehla.”

“Cože,” odpověděl onen novinář, “vy vážně věříte v Švehlovu existenci? Švehla je mýtus, Švehla nikdy neexistoval, Švehla je jako bůh Saturn.”

“Ale jděte,” odpověděl úředník jaksi sklesle. “Sám jsem ho včera viděl.”

Já jsem ho také viděl, předtím než onemocněl. Vypadá úplně jako klasický John Bull, jen elegantněji a živěji: je trochu snědý a má energickou tvář s pečlivě ostříhanými licousy, které připomínají hostinského a lodního kapitána současně; mocné ruce většinou svírají růžičku, k níž voní. Také mi připomíná Chestertonova “muže, který byl příliš živý”; Švehla však neužívá přemíry své vitality, aby se vypravil do světa hledat svůj domov, ale aby vládl vlastnímu domovu zdravým rozumem a ze všech svých sil.

Karel Čapek, The Slavonic (and East European) Review, leden 1929