Mazanec

Já nevím, člověk může být beran, volnomyšlenkář, zednář nebo ateista, skalní realista nebo co chcete, ale o velikonocích chce mít svůj mazanec. A třeba i jidáše s medem. A rozhodně beránka, zejména se salátem. 

A jelikož to vše letos určitě a důvěřivě čekám, věnuju tuto vzpomínku ohavným letům války, kdy nebylo mazanců, ani jidášů, ani medu, ani beránka, aniž pak salátu; kdy nebylo nic svatého a pobožného; kdy židovské obce dostaly sice pšeničnou mouku na macesy, ale my ostatní, křesťanští nevěřící i věřící, ani špetky mouky na pořádný, zlatý, vysoce vykynutý mazanec, ani hrozinek, ani mandlí, zkrátka ničeho, co by v nás pozvedlo křesťanskou náladu. Proto asi tak hrozně poklesla morálka a náboženský cit ve válečných letech. Tehdy, ba, tehdy nebylo nač se těšit: ani na velikonoce, ani na jaro (byly musterunky), ani na léto (byly ofenzívy), ani na podzim (nebylo uhlí), ani na vánoce (nebylo dárků). 

Vzpomeňte si na to dnes, s krajícem mazance v ruce, a… bože, vždyť ani dnes není ten krajíc v každé ruce! Mazanec každému! Toť minimální sociální program. Je někdo proti němu?

Karel Čapek, LN, 31. 3. 1923