Český polárník

Přiznám se, že jsem se denně těšíval na večerník, ve kterém vycházely vzpomínky českého polárního dobrodruha, náčelníka Novosibiřských ostrovů Jana Welzla ze Zábřehu; vzpomínky počínají se naivním putováním za “voláním Severu” a shrnují třicet let podivuhodného života mezi lovci kožišin a zlatokopy, Eskymáky a velrybáři, poustevníky a tuláky nejzazšího Severu. Pročetl jsem už slušnou řadu arktických cestopisů, ve kterých skládaly své vědecké i heroické účty pyšné i tragické polární výpravy; ale žádný z nich nebyl pro mne tak poučný a objevitelský jako hovorná šváda strýčka Welzla; žádný mi tak dobře neřekl, jaké podivné barvy mají ledovce, jak detonuje zamrzající moře a jak se tam nahoře lidé živí. Žádný Jack London by nevylíčil názorněji psychologii polárních ztracenců, kteří se střílí pro bolení zubů, jsou šíleně zamilováni do bílé slečinky z plakátu na mýdlo, snášejí útrapy, které se už nezdají být pro člověka, a přece se vracejí znovu na ledový Sever, když náhoda života jimi smýkla zpátky mezi lidi. 

Je veliký rozdíl mezi cestováním a životem; Eskymo Welzl zná svůj Sever až příliš dobře, tak dobře, že by ho snad ani nenapadlo vypravovat to rozkošné množství poutavých a intimních věcí, kdyby své vzpomínky psal sám. Naštěstí pero není jeho obor; vyskytli se dva zvědaví a čiperní lidé, kteří se ho dovedli všetečně vyptat: 

A jak je to, strýčku Welzle, tam na Severu se ženskými?
A co když člověku umrznou prsty?
A co dělá takový polárník, když je polární noc?
Jen tak mohla vzniknout tato jedinečná kniha, přímo nabitá samou milou a drsnou zkušeností; kniha, o které nepochybuji, že půjde světem.

A s ní půjde světem i strýček Welzl, svým způsobem typus našeho člověka: podšitý a uvážlivý, nerozmáchlý, počítající na prstech, dělný a rozšafný; skromný a houževnatý kramář, který i ve svém světoběžnictví podržuje střízlivost a opatrnost českého chalupáka; typ při vší mazané prostotě tak životní, čestný a průbojný, že se stává čímsi jako pohlavárem bílých i kosookých obyvatel onoho drsného kraje, – náš pan prezident ho s úsměvem tituloval “kolego”, když k němu přivedli tohoto našeho nejsevernějšího krajana. Stal-li se do jisté míry dobrý voják Švejk mezinárodním typem našeho domácího ražení, buďme rádi, že Eskymo Welzl staví vedle něho druhý typ zavalitého a přízemního Středoevropana, opatrně podnikavého, mírně gründerského, přičinlivého hospodáříčka, nadaného stejně dobrým filipem, jako trpělivostí, kteréžto domácí vlastnosti působí přímo neodolatelně v indiánsky drsném prostředí arktické divočiny.

Řekl jsem divočina: ale v sousedsky bodrém líčení tatíka Welzla se ukazuje jasněji než v kterémkoliv odborném cestopise, že i tento život na posledním pomezí lidských poměrů má svůj řád, svou tuhou morálku, svou třeba divokou justici, své bezpečné vztahy důvěry, vzájemné pomoci a solidarity. Řád, který dovoluje, aby byl utracen nemocný, nepřipouští, aby byl okraden zbidačelý Eskymák. Samotáři bydlící na několik dní neschůdné cesty od sebe se pokládají za sousedy a členy téže obce až do těch povinností, jež zavazují sousedy a občany. Na těchto stránkách jsou paměti Welzlovy skutečným objevem: to už není jen líčení věčného ledu, nýbrž věčného lidství, i když utvářeného prostředím až groteskně tvrdým.

Karel Čapek, LN, 25. 5. 1930