Třída

Nemohu si pomoci, ale slovo “třída”, “třídní vědomí” a tak dále mně zní jaksi povýšeně, tak jako feudální slovo “rod” nebo měšťácké slovo “stav”. Hodili jsme do starého železa “rodovou pýchu” a necháváme rezavět “stavovskou hrdost”; ale koukejte jen, jaké nové, lesklé, přepěkné železo je tohle “třídní vědomí”! 

Je s podivením, jak věčně okouzluje lidi kolektivní hrdost. Řekne-li Cicero “nos senatus populusque Romanus”, řekne-li Němec “my Němci” nebo nezaměstnaný proletář “my třída pracujícího lidu”, tu hnedle mu naroste jakési druhé, slavnější sebevědomí, pyšné, monumentální a nádherné; ve jménu tohoto sebevědomí je pak lehko soudit, válčit nebo... zabíjet. 

Proto říkali monarchové: “My Kristián Evarist V.”, aby jim bylo lehčeji soudit a válčit. Ach, jak těžko by bylo soudit a válčit, kdyby se to mělo dít ve jménu jen vlastním! Jak zhrozilo by se srdce, zaváhalo by, hledalo by slovo smíru a ústupku! Avšak démon pýchy okřídluje každé kolektivní “my” a pozvedá je... nevím jak vysoko; zajisté však nad dosah osobního svědomí. 

Zlá, vražedná slova, která bys nemohl říci za sebe, řekneš slavně a hlaholně za nějaké hromadné “my”; nešel jsi od osoby k osobě, neptal ses jí nakloněn k jejím očím, ale nyní sis vypůjčil jakési “my”, abys soudil a válčil. – 

Třídní vědomí: je to něco vyššího, mravnějšího, moudřejšího než vědomí osobní? 

A není-li tisíckrát cennější, proč je tisíckrát pyšnější a smělejší? 

Hledej důvod své hrdosti sám v sobě, a ne v nějaké kolektivitě; a kdyby všichni lidé hledali důvod své hrdosti sami v sobě, objevili by naráz mnoho, co by pomohlo jim i světu; a byl by to senzační objev, který by, jak se říká, “způsobil revoluci”.

Karel Čapek, Kritika slov