Je stará dobrá pravda, že si člověk nevidí do huby. Kdyby si tam viděl, především by méně mluvil, nebo aspoň by sám méně věřil tomu, co mluví. Neboť vidět znamená rozeznávat.
Dejme tomu, na první pohled vypadá stejně, prohlásím-li, že “všichni lidé mají nos” nebo že “každý člověk má nos”. Oboje kategoricky vypovídá soubytnost člověka a nosu. Ale je-li v obojím případě stejná soubytnost, není stejný nos. Řeknu-li, že “všichni lidé mají nos”, zjeví se mi jakýsi pomyslný, obecný a velikánský nos, orgán se dvěma dírkami a žádnou osobní zvláštností, nos, abych tak řekl, udělaný z pojmové sádry. Ale řeknu-li, že “každý člověk má nos”, znamená to už, že má svůj nos, osobní, hrbolatý, hák, bambuli, velký, lesklý, všetečný, orlí, studený nebo teplý, nosánek, nos, rypák či chobot, zkrátka že každému přísluší jeho vlastní, personální, ryze soukromý nos, jejž někam strká, za jehož špičku nevidí a na němž mu lidé čtou, co chce říci. Nos každého člověka prostě a venkoncem není nos všech lidí.
A není-li tohle dosti jasné, tedy: platí sice, že “každý americký chlapec může se stát prezidentem”, ale proboha neplatí, že “všichni američtí hoši se mohou stát prezidentem”. Z čehož nesporně plyne, že co může činiti každý, nemohou proto ještě činiti všichni. Jen zákon může mluviti o všech a ke všem, neboť zákon je také takový velikánský sádrový model pověšený na stěně obecných platností. Ale mluví-li se v politice o “všech” a ke “všem”, je to zneužití slova. Žádná politika nemá co dělat se všemi.
Například takový sádrový model pravdy je, že “všichni lidé jsou si rovni”. Ve skutečnosti každý člověk je roven jen sám sobě, tak jako má svůj vlastní nos, a nikoliv nos všech lidí. Formulujte to slovy méně povšechnými; řekněte dejme tomu “každý člověk je roven každému” nebo “kdokoliv je roven komukoliv”; čím více se vzdalujete od osobní generalizace takového “všichni”, tím je platnost děravější.
Ale zas naopak, co patří “všem”, nepatří ještě “každému”. Člověk má milovat všechny lidi, ale bylo by mnoho žádáno, aby miloval každého z nich. Zkrátka “všichni” a “každý” jsou slova, jež se kryjí jen výjimečně; a přece na jejich směšování a matení záleží úspěch strašně mnoha pravd a hesel. Například komunismus je soustavné matení “všech” a “každého”. Vezměte si dejme tomu teoretické heslo, že statky nebo výrobní prostředky “patří všem”. V praxi se tomu pak ovšem rozumí, že statky a výrobní prostředky patří každému, to jest komukoliv: tomu, kdo k nim přijde. To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavo, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazováním, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu. Komunističtí “všichni”, to je vlastně zas jen sádrový model proletáře; můžete mu přiřknout cokoliv: živý dělník nemá z toho teplo ani zimu, pokud svět nebere zřetele k jednomu každému z nich.
Kdybychom v našich kolektivních a spasitelných heslech nenahradili tu záhadnou osobnost “všech”, jež nemá chlupu ani barvy ani čichu, velmi určitou a představitelnou osobou každého a kohokoliv, pomátlo by to po čertech tu skvostnou obecnou platnost většiny našich věr. Se “všemi” jsme náramně snadno hotovi; “všechny” můžeme spasit, jestli svět přistoupí na naši formuli, ale spasit jednoho každého, to by, holenku, byla páračka náramná. Začít ode všech je tuze lehké; těžší je začít od kohokoliv; a nejtěžší je začít od sebe.
Všichni zajisté cítíme, že je nutno něco podniknout, aby se lidem ve světě žilo lépe. Ale kdybych napsal, že pan Pavlíček cítí, že je hrozně nutno něco takového podniknout, myslili byste si, že si z něho nebo z vás dělám blázna. Z toho je vidět, jak lehko se mluví a káže jménem “všech”. Kdyby se na jediný den politickým řečníkům zapovědělo užít slovíčka “všichni”, přivedlo by je to z konceptu; nevěděli by prostě, o čem mluvit. Ale tu by je napadla spasná myšlenka, že by místo “všichni” říkali “my”. Nebo by si vzpomněli na slovo “lid”. Jeť velmi mnoho cest, jak lze obejít slovo “člověk” a mluvit o skutečnosti.
Karel Čapek, LN, 8. 7. 1923
Žádné komentáře:
Okomentovat