Každý veliký kriminální případ má dvě stránky, o kterých lze obyčejně hodně uvažovat: jedna stránka je sám čin a ti, kdo jsou z něho obviněni; druhá stránka je publikum a větší nebo menší ohlas celého případu ve veřejnosti. Pokud se týče té druhé stránky, tedy porotní případ Michalko-Sikorský-Klepetář se jak se říká – “těší nejživější pozornosti”. Není pochyby, že by ta pozornost byla daleko méně živá, kdyby před porotou stáli obviněni z nějakého podobného činu – řekněme tři nádeníci, tři cihláři nebo tři potulní brusiči. Ale jelikož jeden ze tří žalovaných je bývalý redaktor, druhý má diplom doktora medicíny a třetí byl aspoň sekretářem politické organizace, zvýšila se ona veřejná pozornost měrou zrovna nápadnou; kdyby šlo o tři mladé milionáře, o tři bývalé ministry nebo o tři tenoristy, dostoupila by asi vrcholu. Patrně ve veřejném mínění existuje mlčky předpoklad, že vyšší vzdělání nebo vyšší sociální stupeň člověka, který je jimi nadán, téměř privilegují v oblasti kriminality; že jeho zločin je zajímavější nebo vzácnější nebo vůbec podstatně výjimečnější než zločin chudého lumpa.
Je ovšem pravda, že vzdělaný člověk je zpravidla opatrnější vzhledem k následkům a že bohatý člověk není v pokušení zavraždit starou babku, aby jí uloupil sedmdesát korun; přesto ten předpoklad, že zločinnost náleží spíše nižším než vyšším společenským vrstvám, je v jádře přímo barbarsky nedemokratický, tak jako nedemokratický je ten horečný zájem o zločiny z takzvané lepší společnosti. Je v tom vlastně notný kus romantismu kolportážních románů; v pořádném krváku se dopouští zločinu hrabě Armand nebo démonická baronka Lýdie, kdežto zločin řeznického tovaryše nebo čeledína náleží do literatury realistické, která už tolik nemluví k lidskému vkusu. Něco z psychologického kýče zůstává vždycky v té senzačnosti velkých soudních případů “ze společnosti”.
 |
| Zdroj: www.pixabay.com |
Jakmile nějaký zločin vzbudí obecný zájem, dostavuje se obyčejně jakýsi mystický pocit, že je v něm nějak spoluvinna sama společnost nebo sama doba; proto se mluví o úpadku mravů, o morálních následcích války, o eticky pochybné generaci a podobných věcech. Kupodivu to říkáme jen o zločinech zrovna přítomných; nikdy nás nenapadne tvrdit, že za zločiny vraha Jareše nebo Hugona Schenka je odpovědna otřesená morálka našich otců nebo dědů.
Ale ano: v přítomném kriminálním případě je skutečná kolektivní spoluvina, a dokonce velmi vážná. Vemte celý případ: nějací mládenci mezi námi tropí různá menší alotria na hranici hochštaplerství; vydávají se za to nebo ono, jsou notoricky prolhaní a pomáhají si všelijakým pochybným způsobem k penězům. Je to o nich skoro obecně známo; každý z nich má na svém kontě trochu špinavé kousky, ale – a tady jsme u té spoluviny – jejich okolí to nebere naprosto vážně; nedá mládencům důrazné ponaučení, že lhář a hochštapler nepatří mezi nás. Kdyby po prvních pochybných extraturách narazili ti mládenci na vážný odpor svého okolí a na trochu normální štítivosti, byli by si snad dali na sebe pozor. Ale jejich společnost tuze tolerovala jejich nepěkné kejkle; mládenci se hemžili dál na hranici kriminality, až jednoho dne se dostali do úzkých a – jsou-li vinni tím, z čeho je viní žaloba – věc dopadla strašně. Pochybuji, že by seděli tam, kde nyní jsou, kdyby jejich společnost se dívala přísněji na jejich lži a podvůdky, se kterými začínali svou žalostnou dráhu. Nějak se u nás tyhle nekorektnosti neberou na zlaté vážky; člověk chycený ve lži hraje dál veřejnou roli, jako by se nechumelilo; utrhač nebo přeběhlík sedí mezi námi bez znamení hanby; lhář není bezectný. Tady je velmi široká spoluvina nejen na kariéře těch tří vyděšených mládenců před soudem, ale i na většině toho, čím trpí naše politická morálka.
Žádné komentáře:
Okomentovat