Pod tímto titulem vzal si mě v Důstojnických listech 21. t. m., jak se říká, na paškál plukovník gšt. E. Moravec. Kdyby to učinil sám za sebe, snad bych mu odpověděl jinde a jinak; ale protože mluvil jménem vojáků, obracím se se svou odpovědí k těm, za něž psal. Prosím jen o jednu paritu: mluvil-li plukovník Moravec obecně za vojáky, dovolte mi, abych mluvil obecně za spisovatele, a nikoliv za svou osobu. To udělal za mne a beze mne plk. dr. František Langer měrou až vrchovatou; i nebudu se k té stránce věci už vracet.
Jen jedno bych předeslal: že jde-li tu o výměnu názorů mezi spisovatelem a vojákem, nežádám pro spisovatele tu výhodu, kterou pan plukovník vymáhal pro vojáka, když psal: “Člověk zbraně, který zítra půjde na smrt za vás, kteří si hrajete s pejsky, kopete v zahrádkách a opěvujete západy slunce, je hoden šetrnosti, i když někdy vybočí z jízdní dráhy.” Spisovatel o takovou šetrnost stát nebude, jednak proto, aby se rovnou vyřídilo, co se vyřídit má, jednak také proto, že nevidí tak hluboký rozdíl mezi muži zbraně a těmi, kdo si hrají s pejsky, kopou v zahrádkách a opěvují západy slunce. Jak známo, dojde-li jednou na ty zbraně, půjdou ti, kdo kopou v zahrádkách, stejně na smrt jako mužové zbraně; budou konat svou službu v zákopech nebo v zápolí a nebudou mít většinou k té smrti o nic dál než mužové zbraně. Nepůjdou vojáci na smrt za ty, kdo kopou na zahrádce; ale všichni ponesou své riziko ve jménu těch, kdo po nich si budou hrát s pejsky, opěvat západy slunce nebo dokonce nosit zbraně. A nyní k článku plukovníka Moravce, který píše:
“… Náš důstojník nechce být kritikem uměleckých hodnot literární tvorby, má však svůj úsudek o branné výchovné hodnotě některých literárních děl. Alois Jirásek nesporně udělal před válkou pro brannou výchovu našeho národa více, než mohl dokázat půlroční pobyt v kasárnách. Proto se důstojník, kterému záleží na tom, aby měl mezi svými vojáky alespoň takové chlapy, jaké měl v legiích, velmi zajímá o to, jak se moderní československá literatura stará o morální otužilost našeho občana. –– Voják v určitém smyslu nechápe Karla Čapka, který je přímo chorobně citlivý k otázkám běžné politiky a přitom tak necitlivý v otázkách národní výchovy. Na jedné straně v Evropě ztroskotala odzbrojovací konference a udělalo se dusno. Na druhé straně si spisovatel hraje se štěnětem. Na jedné straně se žaluje, že se v národě dost nevychovává odvaha, sebevědomí. Na druhé straně spisovatel předkládá trilogii, kde v prvním díle je popisován mátožný typ podkarpatského horala, v druhém nemužný typ exotického dobrodruha a v třetím občánek plandavý, takový Švejk v civilu… Ale jděme dále. V Evropě stačí půlkrok a jsme ve válce, dr. Karel Čapek však vykládá o cestě na sever, pozoruje skály, kreslí. Pročteme a máme dojem, že Evropa je v boží dlani, tolik míru, tolik bezstarostnosti. A vojáci čekají a čekají, kdy se objeví nový Jirásek naší demokracie, poněvadž Jirásek naší poroby už nestačí. Vojáci, aby tento stát uchránili, potřebují národ chlapů. Chlap, to je tvor mužského rodu, který staví povinnost a boj před citová utrpení a před hru. – – Dobrá kniha vydá někdy za sto tanků.”
Poněvadž jsem si vyžádal čest, abych směl odpovídat za spisovatele obecně, přiznám panu plukovníkovi víc, než co ve svém článku vytýká; přiznávám kajícně, že také Božena Němcová se nevěnovala výchově chlapů, že Otokar Březina si všímal víc vesmíru než branné výchovy, že v Janu Nerudovi postrádám ctností vojenských a že vůbec česká literatura je ve většině opravdu převeliké naprosto civilistická. Útěchou je mi, že to s jinými literaturami, pokud je znám, nestojí jinak. Pan plukovník jistě nepokládá Francouze za nejhorší vojáky; ale asi by nemohl uvésti vedle Quintona nebo snad někdy Montherlanta mnoho francouzských spisovatelů, kteří by pěstovali mravní chov chlapů; v anglické literatuře to s výjimkou starého jingoisty Kiplinga taky nevypadá jinak; přesto bychom svému národu přáli to tuhé a loajální chlapství Britů, že ano? Pokud je mi známo, jediná literatura se záměrně věnuje racionálnímu chovu vojenského hrdinství. Je to ovšem písemnictví dnešního Německa. Mám jakési pochyby o tom, že by se nám mělo stýskat po takové literatuře a takové výchově národa. Myslel jsem dosud, že naše duchovní místo je spíš – na té druhé straně.
Klade-li pan plukovník takovou váhu na výchovu našeho národa k branné statečnosti a mravní otužilosti, má k tomu jako voják plné právo a můžeme s ním jenom souhlasit. Nebudeme však zapomínat na jinou stránku věci: že muži i zbraně bojují vždycky o něco a za něco; že se bojuje za národ a mateřskou zemi; za národ, to znamená za jeho svobodu i duchovní nezávislost, za jeho duševní i hmotnou pohodu, za jeho jazyk, za jeho životní autonomii; bojuje se za lásku, za ženu a děti, za rodný kraj i za tu zahrádku, za domácí mrav i za vlastní políčko, za pravdu, za víru, za intimitu domova a za všechno, co dává lidskému životu plnou hodnotu. A tady myslím má svůj zvláštní úřad a poslání všechna dobrá literatura, všechno národní umění a myšlení, neboť odívá krásou a poznáním svůj národ a svou zemi, zpodobuje jejich tvář a šlechtí je klenoty kulturními. Nemyslíte, že všechno, čím se zvýší krása domova, radost a poznání života, láska k lidem i věcem, hledání pravdy a pocit duchovní svobody, že toto všechno rozmnožuje ten nesmírný poklad, který má být a bude hájen muži a zbraněmi? Nejsem sice voják, ale myslím, že ve válce rozhoduje i mravní strategie; že se jinak bojuje o výboj a slávu a jinak o právo, svobodu a lidství. Nemýlím-li se, nešli bychom nikdy do boje pro junáckou slávu, nýbrž pro ty druhé hodnoty, které máme čest a úkol hájit na mravním území světa. A pokud naše kultura spolupracuje na těchto hodnotách míru, svobody a humanity, evropanství, práva a svědomí, mám za to, že plní svou největší povinnost vůči národu a jeho obraně.
Ano, jsou knihy, které mají hodnotu divizí nebo tanků; ale jsou knihy a kulturní činy, které mají hodnotu tichého spojenectví, neboť zavádějí kulturní společenství mezi lidmi všech národů. Pan plukovník by mohl třeba žádat na našich hudebnících, aby místo kvartet nebo symfonií skládali vojenské marše; ale myslím, že dejme tomu Smetanovo Z mého života plní za nás poslání vyššího řádu. Prosím, nezvykejme si říkat, že vojáci potřebují něčeho jiného než ostatní národ okopávající své zahrádky nebo opěvující západ slunce. My všichni potřebujeme tanků i básní, chlapů bojových i žen, i hrajících si dětí, vojáků i poetů; nejsme dva světy, vojenský a civilní, nýbrž jediná obec bratří polem pracujících i bratří kutících na práci míru a poznání. Musíme udělat místo pro tu i onu práci; ale někdy se na sebe můžeme ohlédnout povzbudivě a se zájmem: Dělají ti druzí dobře svou věc?
Buďme rádi, že v těchto úkolech není u nás doopravdy ani konflikt, ani usměrnění.
Karel Čapek, Důstojnické listy, 4. 2. 1937
Žádné komentáře:
Okomentovat