Spas se, kdo můžeš!

Potřebuje člověk spasení? 

Podle všeho ano. 

Přes všechno ujišťování básníků o kráse a radosti života jsme úhrnem velmi nešťastni. A kdo spasení nepotřebuje, ať si jede do pekla ve své pýše a zatvrzelosti; nebudiž mu v tom bráněno. My ostatní však chceme být vykoupeni.

Idea spásy (abych začal učeně) má dvě verze: subjektivní a objektivní. 

Subjektivní se ptá: Jak a čím budu já sám spasen?

Objektivní se táže: Kdo bude spasen? 

A protože jsou tu dvě otázky, jsou tu s matematickou jistotou možny dva omyly. A pokud je možno se o věci mýlit, je možno o ní také filozofovat.

1. Jak a čím budu já sám spasen? 

Patrně něco ke mně z milosti boží přijde; nějaká pravda, nějaký apoštol, nějaké zjevení zatluče na mé dveře a vejde, aby mne spasilo; já sám mohu jen čekat a v nejlepším případě vyhlížet oknem, zdali se už odněkud neblíží něco velkého a vykupitelského. Důraz je na slově “odněkud”; odněkud z nebe, z východu, z lidu, z univerzity nebo já nevím odkud přijde ten, kterýž přijíti má, a zmocní se mé duše a udělá z ní svou duši a já budu spasen; odněkud zvenčí musí přijít Mesiáš, aby mé duši dal věčnou spásu nebo aspoň garantovanou naději na ni. I spočinu vykoupen dejme tomu zavedením eugenického manželství; nebo laickou morálkou; nebo diktaturou proletariátu; nebo prohibicí; nebo osvětou; nebo Volnou myšlenkou; nebo nějakým novým náboženstvím; nebo nějakým starým náboženstvím; nebo já nevím čím. Ale vždycky spása je něco, k čemu mně někdo nebo něco musí pomoci, co dostanu darem, co ke mně přistoupí. Co není já sám. Co není ze mne samo. Co jsem já sám neudělal. 

Nuže, chápu docela dobře, že člověk čeká spásu zvenčí; prostě proto, že spása musí být něco jiného, než je on sám. Protože nemůže věřit v sebe, věří v “něco” a v “odněkud”. Je-li tu omyl, tedy je to ten, že člověk chce být cele a naráz spasen. 

Dejme tomu, že “býti spasen” je tolik jako “dostat se nahoru”. Snad každý z nás jako dítě zkoušel uzvednout sebe sama. Když uzvednu tuhle Frantu nebo Andulu, myslí si, vyzvednu i sebe sama. A dítě se chytne za kalhoty a chce se nadzvednout. Bohužel (k velké nevýhodě pro lidstvo) to nejde. Člověk nezvedne sebe sama do výše. Člověk nemůže spasit sebe sama. Musí se mu shůry spustit nějaký provaz nebo podat nějaká zvedající síla. Se spásou je to

patrně stejné.

A přece může člověk “zvednout sebe sama”. Když to nejde kolmo nahoru, jde to šikmo. Když se nemůže chytit za kalhoty a vytáhnout nahoru, může si postavit žebřík a stoupat. Každým krokem nahoru vlastní silou “zvedá sebe sama”. A snad je možno i spasit se vlastní silou. Jenže to nejde kolmo, ale šikmo; ne naráz, ale krok za krokem, stupňovitě, v malých, každodenních a částečných spásách. Snad je možno nahradit absolutní vykoupení tisícerou spásou relativní. Třebas i každého dne lze se trošičku spasit. A na každém místě. A v každé obyčejné všednosti. Snad celý omyl spasení je v tom, že jsme zvyklí říkati “býti spasen” místo “spasit se”. A snad i ten žebřík osobní a relativní spásy může být Jakubovým žebříkem, po kterém k němu sestoupí andělé.

Chci tím jen tolik říci: jistě je spasení možno, neboť ho potřebujeme. Proto spas se, kdo můžeš. Spas sebe sama.

2. Kdo má býti spasen? 

Obyčejně se věří: je-li nějaká spasitelná myšlenka, tedy spasí celé lidstvo, a každý ji musí přijmouti. A nechce-li se někdo od ní nechat spasit, tedy zlořečeně skolte ho! Je to divné, jaký zuřivý altruismus je v každé spasitelné víře. Každá chce mocí mermo vykoupit celý svět. Laciněji to nedá. A nehodí-li se bližnímu do krámu, není chyba v ní, nýbrž v bližním. Neboť patří to jaksi k definici spásy, že je univerzální a pro všecky.

Patřím k těm krátkozrakým, kteří pro stromy nevidí les a pro samé lidi nevidí lidstvo. Nedovedu si představit myšlenku, která by současně spasila dejme tomu profesora Mareše a profesora Krejčího. Nedovedu si představit velkou myšlenku, která by kromě zázračné moci spojovat lidi neměla ještě zázračnou moc rozdělovat je. V tomto stavu věci je možno jen dvojí; buď zatratiti všechny psy nevěřící, jichž hlava se nevejde pod můj klobouk spásy; to se děje obyčejně; nebo si konečně říci, že na tomto roztodivném světě je dost místa pro nejrůznější spásy. Koneckonců nemluvme o “lidstvu” a “celém světě”; to jsou slova, pod kterými se nedá vůbec nic mysleti. Mluvme o kterémkoliv člověku a jeho spasení. Neboť i on chce být spasen; nuže, záleží jen na tom, aby byl spasen čím, to je z hlediska čisté lásky k bližnímu zcela lhostejno. Ale nemůže nám být lhostejno, čím se má spasiti “celé lidstvo”; to je tak strašně vážná otázka, že… že by se konečně měla nechat ležet. Komunismus, to je snad hřích proti lidstvu; ale je to docela dobrá věc dejme tomu pro Jiřího Wolkra. Eugenika je trýznivý nesmysl pro lidstvo; ale má jistě mnoho krásného pro docenta Brožka. Náboženství spasí Jakuba Demla a prohibice profesora Foustku; duše profesora Krejčího se po smrti rozpadne v prach, kdežto duše profesora Velenovského bude ještě třicet tisíc let klepat stolky. Ale je hrozné žádat na lidstvu, aby se všechny duše rozpadly v prach nebo naopak byly po smrti obtěžovány hloupostmi spiritistů.

Z toho neplyne nějaká rezignace nebo lhostejnost v otázce spásy. Naopak můžeš hledat spásy vášnivě, bezoddyšně a s celou svou horoucí láskou i nadějí; ale hledej ji především pro sebe sama. Spas se, kdo můžeš. Nehledej svého spasení ve spasení jiných. Dej jenom svůj příklad: i to je mnoho.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Kdyby v tuto chvíli někdo zazvonil u mých dveří a já mu šel otevřít a byl to Kristus na své pouti světem; kdyby mi řekl: “Jak vidíš, jdu ještě jednou spasit lidstvo,” – jistě bych zaplakal zdrcen svou nevírou a malostí, ale jistě bych řekl (nebo si aspoň myslel): “Pro Ježíše Krista, nedělej to, není to k ničemu dobré. Kdyby to bylo sebekrásnější, sebeúžasnější – Lidstva nelze spasit; snad proto, že vlastně žádného lidstva není, že je jen tolik lidí. Lidstva nelze spasit; ale člověku lze pomáhat. Snad je to nízký ideál, jenom pomáhat, místo spasit; pomáhat jen někomu, na tomto místě, v tomto ubohém okamžiku, místo rázem spasit navěky celý svět. Snad je to maličký ideál, jen krejcarový podnik spasení, ale jak možno zachránit svět, není-li vše v pořádku tady, na dosah ruky?”

Karel Čapek, Cesta, 18. 8. 1922