Muž a krystal

Rádiová stanička je trochu jako kniha: vidíte-li ji u někoho, vypukne ve vás potřeba vypůjčit si ji. Ten, kdo vám ji půjčí, je rádiový sekretář, který vás chce získat pro tuto novou víru; velebí ohnivě svůj aparátek a koná delší přednášku o některých vyšších tajemstvích rádiové církve, jako jsou vlny, polovičky vln, krátké vlny, dlouhé vlny a jiná podivná dogmata, kterým jistě nikdo na světě nerozumí. Tvrdí, že musíte vykonat jisté obřady, jako strčit jeden drát kamsi do matrace, jiný drát do vodovodu a třetí drát do ucha; poděkujete mu za jeho dlouhý výklad a umiňujete si, že si to uděláte doma nějak po svém. Není nad vlastní zkušenost. 

Zprvu skutečně není věc jednoduchá; když si k tomu poprvé sednete, zapletete se jaksi do těch bezdrátových drátů, anténa se vám zlomyslně otočí kolem krku, nohy se vám zamotají do uzemnění a z drátu sluchátek se utvoří smyčka, do níž jste chycen. Zápolíte s věcí jako dravec lapený do sítě; konečně zvítěziv nad úkladnou stránkou každé novoty sedíte pevně před tou černou cívkou (nebo co to je) a napichujete vlnu. Je tam totiž takový krystal či co, a na tom musíte nalézt špičkou jakéhosi drátku místo, na němž je ten krystal lechtivý. Tedy pícháte do krystalu, který odpovídá tichým a trpělivým pochrchláváním nebo chrapotem. Vždyť jsem si myslel, pravíte si, že je to humbuk. Ale najednou ta věc začne hlasitě a jasně povídat: “Haló! Radiožurnál Praha, Československo.” Tu vyskočíte a běžíte zvěstovat lidem, že to mluví; ale protože jste si nechal sluchátka na uších, letí aparátek za vámi. Tím si uvědomíte nový fakt: že jste vlastně přivázán. 

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Ale sedí-li váš bližní se sluchátky na uších, nedívejte se na něho; ponechte ho jeho tichému vytržení. Nejprve vypadá velmi vážně a soustředěně; pak začne dávat nohou takt k nějaké muzice, jíž neslyšíte; nebo počne oběma rukama dirigovat neviditelný orchestr; usmívá se slastně nebo se slavnostně chmuří; nebo mu něco vjede do nohou a on se jme poskakovat v záchvatu němého a samotářského tance. Je to trochu příšerný pohled. Připomíná to Macbetha, jenž sám mezi všemi přítomnými vidí ducha Bancova. Máte stálý dojem blázna, ovšem tichého, dokonce velmi tichého. Odejděme po špičkách. 

Nuže, nebude nic nového na tom, že lidé budou sedět a poslouchat přednášku nebo operu; nové bude, že budou při tom sedět doma; nové bude, že budou k domácímu krbu přivázáni víc než dosud a pevněji, protože budou přivázáni drátem. Nebyly jenom vynalezeny vlny v éteru, nýbrž nová pouta domova; budeme přivázáni za uši k svým čtyřem stěnám; blahoslavené vězení domova, z něhož jsme prchali, nás bude držet na drátku. Říká se, že kdo poslouchá rádio, je ve styku se světem; ale zapomíná se, že kdo poslouchá rádio, je hlavně ve styku se svým domovem, protože sedí doma. Dříve lidé chodili z domu, aby někde něco slyšeli, buď muziku. nebo mnoho řečí; nyní budou chodit domů, aby něco slyšeli. Člověk bude sedět doma, aby byl ve styku se světem. Zavře se u sebe, aby si dal Řím nebo Londýn. Půjde sám k sobě na přednášku. Sundá si límec, aby byl v opeře. Hrozí nám propuknutí nebývalých domácích ctností. Nastane veliké stěhování k domácím krbům. Svět se trochu změní. Dobrá, to je první zkušenost; zakrátko objevíte, že ta věc vám vrní do ucha koncerty, zpívá, povídá kdesi cosi a vůbec žádá na vás, abyste ji pořád poslouchal, tak jako byste měl doma návštěvu, které ze slušnosti musíte dopřát sluchu. Dále několikrát prohlásíte uchvácen, že je to prostě zázrak, a kroutíte hlavou po celou dobu, kdy zrovna neposloucháte. Posléze shledáte, že je to tajemně jednoduché a že by to snad mluvilo a hrálo, i kdybyste jeden drát připnul k ocasu své kočky a druhý k popelníčku nebo k francouzskému slovníku. Prostě funguje to, třeba způsobem tajemným a nepochopitelným; věřím a vyznávám, že jsou na světě vlny a zázraky, amen. Již se nesnažím pochopit to, sklonil jsem se před faktem; věc je nesporná a podivná jako kterýkoliv přírodní úkaz. 

Říkám, něco na tom je. 

Karel Čapek, LN, 14. 2. 1926