Radosti života

Mohl bych tu uvést celou řadu velkých a potěšujících radostí života, jako je láska, konání ctnostných skutků, požívání oblíbeného jídla, májový den, úspěch, hlavní výhra a veletucet jiných dobrých věcí. Ale kdybych to bral takto zeširoka, jistě bych zapomněl na jednu hřejivou radost života, které si může dopřát každý: totiž požitek raditi svému bližnímu. 

Každý z nás (pokud mohu soudit podle sebe) hrozně rád radí; možná že slova “rád” a “radit” mají společný kořen, z čehož by plynulo, že už naši předkové rádi dávali radu svým bližním, kterým teklo do bot (byly-li už tehdy nějaké boty). Je prostě v povaze člověka, že ochotně při každé příležitosti dává najevo svou převahu, vykládaje někomu druhému, co by měl udělat. Snad je v tom, abych tak řekl, sublimovaná a očištěná škodolibost, kterou normální člověk cítí z nesnází svého bližního. Není zcela jasno, dává-li člověk radu proto, aby se vyvyšoval a mravně triumfoval nad tím, komu radí, nebo proto, že ho k tomu vede pud účasti a družnosti. Jisto je jen to, že potká-li třeba na silnici uvázlé auto, na němž šofér horečně kutí leže v prachu nebo strkaje hlavu kamsi do zplynovače, každý slušný člověk se na chvilku zastaví, přihlíží se zvláštním uspokojením na tuto práci a pak účastně prohodí: “Člověče, to budete musit dotáhnout tu rachotu párem krav do města,” nebo “Já bych takový neřád nechtěl ani zadarmo”. Načež postižený šofér obyčejně nijak neuzná vaši dobře míněnou radu, nýbrž zavrčí na vás odmítavě a divoce; patrně má vztek na vaši intelektuální převahu. 

Zdroj: Databanka Pixabay

Dává-li rozvážný člověk radu, neříká zpravidla “Udělejte, člověče, to” nebo “Udělejte ono”, nýbrž “Já bych na vašem místě udělal tohleto”. Já bych se na vašem místě ohlédl po nějakém výnosném zaměstnání, abych netrpěl bídu. Já bych toho chlapa na vašem místě žaloval, až by musil platit jako mourovatý. Já bych na vašem místě jel do Argentiny a zařídil si kukuřičnou plantáž; to by v tom byl čert, abych nezbohatl! Člověk obyčejně ví s podivuhodnou jistotou, co by dělal na místě toho druhého; pokud radí svému bližnímu, jeví se mu celý život a celý svět jako něco zázračně jednoduchého, snadného, slibného a spořádaného. Někdy člověk klesá pod tíhou problému, má-li si zvolit tuhle hnědou nebo tuhle modrou látku na šaty. I přijde bližní a prohlásí bez nejmenšího váhání: “Já bych si vybral tu hnědou.” Tuto překypující jistotu má člověk jenom tehdy, když jde o záležitost někoho druhého. Ten, kdo někomu radí, oplývá energií, rozhodností, rozumem, důvěrou a prozřetelností; ale jak tuze nám tyto dary chybějí, máme-li poradit sobě samotným! 

Nechcete-li, aby vaše rada selhala, raďte v rysech pokud možno obecných. Dejme tomu, přijde k vám človíček, který se chce nějak živit a nemá do čeho píchnout. Obyčejně mu neřeknete a nemůžete říci “Jděte tam a tam a bude o vás postaráno”. Nýbrž promluvíte asi takto: “Hlavu vzhůru, příteli; nesmíte zoufat. Ohlédněte se po nějaké stálé práci, a jak ji budete mít, držte se jí. Božínku, člověk to může v každém oboru někam přivést! Jen neztrácet odvahu! Musíte mít otevřené oči!” a tak dále. Radíme-li takto, cítíme se zvláštním uspokojením, jak jsme moudří a znalí života. Radíme-li, nečiníme to zpravidla, aby tomu druhému bylo pomoženo, nýbrž právě pro tu čistou a rozšafnou radost z radění samotného. Jsou rozpačití lidé, kteří místo obecné rady dají postiženému raději pár korun. Těm, pravím, je odepřeno libé vědomí, že měli mravní vliv na život a celou budoucnost svého bližního. Rozpačití lidé jsou vůbec vždy v nevýhodě. 

Jiný druh potěšení je radit kováři, jak má kovat, nebo ministrovi, jak by si měl počínat. Když na to přijde, každý z nás by dovedl poradit všem odborníkům na světě, jak by to měli dělat. Ale protože se svět celkem o naše rady nestará, máme aspoň tu satisfakci, že to s ním jde všelijak, což má svět z toho, že se neřídí podle naší hlavy, a my můžeme říci, že mu to patří. Ať si následky přičte sám, jak říkají lidé rady dávající. 

Z toho je zřejmo, že raditi je zdroj nevyčerpatelných radostí a uspokojení. 

Karel Čapek, LN, 1. 1. 1927