Ochočené kolo

Onehdy jsem si toho všiml: mladá maminka vedla na procházku asi čtyřletého prcka, a kluk vedl kolo: kolečko z rákosu, pěkně olepené barevným papírem, s dřevěnou rukovětí, ve které se to kolečko točí; a jak ten malý mužíček běžel, strkal to kolo před sebou, nu, a kolo se tedy točilo, a to bylo vše. Dlouho jsem jaksi nechápal, co a k čemu to je, a najednou jsem si vzpomněl: obruč! To má být obruč! My kluci jsme totiž za našich časů honívali obruč. 

Ale to nebylo ochočené kolo sedící v dřevěné rukověti. To byla – nu zkrátka pravá obruč, divoká, romantická, prapůvodní obruč, železná, rezavá, těžká a neprodejná. Pravá obruč se musila především ukrást. Buď se musila sundat z nějakého sudu doma, či u sousedů, a tyto obruče, na jednu stranu zúžené, měly jankovitou náklonnost běhat dokolečka; věru nebylo snadné přimět je, aby běžely vpřed, a bylo k tomu třeba řádného třískání polínkem, a zejména náramného křiku. Druhý, vznešenější druh obručí se musil ukrást naproti u koláře; to byly těžké ráfy kol, obruče z valníků nebo z pivovarských vozů, jež uháněly drtivě a rovně jako lokomotiva; stěží jsme jim stačili a poháněli je krátkými údery polínka, pokud tento nádherný běh neskončil mezi nohama nic netušícího chodce, na něhož se bojechtivá obruč vrhla tankovým útokem. Obruče ze sudů útočily zcela jinak, úkladně, z boku, se lstivostí nepřekonatelnou; braly to šejdrem, stočily se zničehonic napravo nebo nalevo a vpletly se mezi nohy komukoliv, kdo tudy zrovna šel, ať to byl třeba pan Falta, nebo sám pan Edynek Moravec. Dále tedy patřilo k obručím polínko k pohánění, a posléze sportovní zápal; neboť úkolem obručí bylo nejen drtit překážky, nýbrž konat dostihy. Tehdy ještě nebyly automobilové závody; ale my kluci jsme je anticipovali, jako ostatně téměř vše. 

Zdroj: Databanka Pixabay

Proti tomu kluci továrníků měli rákosové obruče, koupené i s hůlkou; ale ty nehonili po silnici, nýbrž po pískových cestičkách v parku za mřížemi, a naše obruče proti nim byly jako řeznický pes, takhle Sultán nebo Nyklíčkův Nero, proti znuděnému a třasořitnému chrtu. Byly to zkrátka pravé, podstatné, divoké obruče; těmi rákosovými jsme se sociální i sportovní nelibostí pohrdali. A kdyby nám byl někdo tehdy ukázal ochočené kolo v dřevěné rukověti, kolo spoutané, voděné tak říkajíc na provázku, titěrné, hloupé, mírumilovné a polepené cukrovými papírky, byli bychom vyprskli v neslušný smích nad touto pošetilou náhražkou. 

Ale tahle spoutaná obruč je dnes univerzální. My kluci jsme se sami právali, předháněli se, poráželi se; dnes necháváme za sebe prát se jiné; a tomu se říká sport; díváme se, jak jiní kopají do míče, běhají, mažou do sebe, strkají se na zem a kdesi cosi. Sport: náhražka vlastní bojovnosti, vlastního závodění, vlastní činné legrace. V Praze není už zábradlí, po kterém by kluci mohli jezdit na zadku: i musí se zřídit stroj na jezdění po zadku, a tomu se říká skluzavka, tobogan nebo čertovo kolo. Stroje na zábavu: toť ochočené kolo ve velkém. Ty všechny edeny, lunaparky a velkozábavní velkopodniky jsou jen ohromnými náhražkami zanedbaného, inhibovaného dětství. Je souzeno od stvoření světa člověku, aby někdy jezdil po zadku; nemohl-li si tuto metafyzickou nutnost vyřídit v dětství, musí to později dohánět na skluzavce. 

Je to divný civilizovaný úkaz, že se veškerá zábava musí platit. Dnes se vlastně už nelze bavit z vlastní iniciativy, na vlastní pěst; lze býti jen baven; lze si koupiti přístup k zábavě. Divadlo, kino, eden, sport: kupte si kratochvíli! neboť sami od sebe, mezi nejbližšími bližními, to neumíte, a je to dokonce jaksi nedůstojné, bavit se sám sebou nebo svými bližními. A proto sem se všemi stroji na zábavu, sem s profesionály bavení, sem s průmyslovými velkovýrobnami legrace! Až se budete chtít smát, půjdete do smíchovského velkopodniku; odpočinete si v odpočinkovém ústavě; snít budete ve výrobně snů; nebudete tancovat před archou nebo v ranní rose, nýbrž nikdy a nikde jinde než v mechanicky otáčivém tanečním velkoústavě. Ať vám to tedy slouží! 

Karel Čapek, LN, 17. 4. 1923