Vražednice

Případ Hildy Hanikové odpoutal veškeru pozornost od verdiktu, který byl vynesen 22. února v Olomouci. Toho dne soudila porota dívku, jež zabila své novorozeně, a osvobodila ji. Téhož dne táž porota soudila služebné děvče Marii Töglovou, jež zabila své desetidenní dítě, a odsoudila ji k smrti provazem; neboť nelze prý osvobozovat všechny vražedné matky. 

Marie Töglová opustila 3. října olomouckou porodnici s osmidenním děckem a čtyřmi korunami v kapse. Hledala místo u paní, jež jí před slehnutím slíbila službu, avšak nyní ji odmítla, neboť v barácích, kde bydlela, policie zakázala přechovávati cizí osoby. Chtěla se vrátit domů, do Mohelnice; ale peníze jí nestačí, dojede jen do Litovle a putuje domů pěšky. Hledá přístřeší dům od domu; je s děckem odbývána. Nejedla po celý den a přenocuje v lese; hladoví i druhý den, zatímco dítě křičí po prsu. K páté hodině odpoledne utopí dítě v řece. 

Byla sirotkem odmalička; od čtrnácti let služkou; třikrát trestána, jednou pro krádež dvaceti korun – z bídy; podruhé pro krádež čtyřiceti korun – z bídy; potřetí pro potulku, neboť byla bez místa a šla sama na policii. První její nemanželské dítě zemřelo, na druhé platí; otec třetího, zabitého, sedí na Mírově. “Ubožačka hranatých ramen, hluboké smutné oči, škaredá postava a neforemné nohy.” Na třetí dítě se přes všechnu tu špinavou bídu těší, kupuje mu předem prádélko za poslední peníze, hledá místo, kde bude přijata i s děckem; ale pak vyšla z porodnice, dva dny bloudí o hladu… “Já jsem nevěděla, co dělám.” To bylo jediné, nač se před soudem zmohla; jinak mlčí na všechny otázky, zpitomělá vším, co je kolem ní, vyděšena přísností, se kterou se na ni mluví. – Viděli jste chycenou myš, kterou chtějí utopit? táže se olomoucký zpravodaj Lidových novin (23. února). “Taková myš má oči ne ulekané, ani vyděšené, ale plné nekonečné, nekonečné hrůzy. A takové oči měla dnes Marie Töglová.” Ano, neboť měla být také tak bez milosti utopena. Jedenácti hlasy ano, vinna zločinem prosté vraždy; tedy smrt provazem. 

To je celý případ. Jak vidíte, není ani trochu romantický, ba je velmi škaredý, a stěží se mnoho paniček tlačilo, aby se podívaly na ubohého tvora, jenž měl být utracen. 

Zdroj: Databanka Pixabay

Říká se, že hlubší smysl poroty je, aby rozsudek byl uveden ve shodu s mravním citem lidu. Avšak nejsem s to uvěřit, že by si mravní cit lidu žádal smrt Marie Töglové, vražednice. Není čím zkrášlovati její čin; je to více než strašné, je to bezútěšné, ubohé, chudácké a tak bezradně smutné jako ošklivý podzimní den. Co tady omlouvat, co omývat, co osvětlovat světlem hlubšího pochopení? Chtěl bych jen stále opakovat: čtyři koruny, dva dny hladu, žádné přístřeší, žádné smilování, žádná pomocná ruka; hlad, zase hlad, noc někde k lese nebo ve stohu, tvrdí lidé, hladové dítě na rukou a nic, nic, nic jiného než říjnová zima. Ještě snad někdo nechápe, ještě to není dosti jasno? Tedy považte, čtyři koruny, a ani ty už ne, dva dny bez sousta, všechny dveře zavřeny… Bez konce bych mohl opakovat ta blátivě šedá a surová fakta; nic více se z nich nevyždímá než šedivost, bída a jakási nevýslovná, surová beznadějnost.

Jedenácti hlasy vinna; neboť dopustila se beznaděje; tedy budiž oběšena. Bůhví co je s těmi porotami: někdy jsou tak blahovolné, že by je člověk bil; ale Marie Töglová má být popravena. Páni porotci, Marie Töglová není myš, nýbrž člověk; bude-li pověšena, neodstraníte tím ze světa bídu, bezradnost chudáků, otupělost, hlad a zoufalství matek, jež nemají kam složit hlavy; vina na smrti jejího dítěte nebude potrestána ani odčiněna. Tentokrát jste soudili špatně; neptali jste se, kdo je vinen, že Marie Töglová měla jen čtyři koruny v kapse, že neměla co jíst, neměla kde spát, neměla mléka v prsou ani lidské duše, jež by jí poradila. Soudili jste oběť; a odsoudili jste ji k smrti za to, že neměla síly nésti, co nikdo z vás nezakusil, že neudělala – co vlastně? To je strašné, že na to není odpovědi. Maminky, co měla udělat Marie Töglová, jež dva dny nejedla a byla vyhnána od lidských prahů? Snad měla umřít se svým dítětem; budiž tedy odsouzena na smrt za to, že sama neskočila do řeky. 

Nikdy nepotkám Marii Töglovou; ale můžete-li někdo, řekněte jí v její cele, co jí vzkazuji za jiné: že lidé nejsou tak zlí, a že bylo mnoho těch, kteří cítili strašnou lítost a stud, když četli o jejím ubohém případu. 

* * *

 Případ Marie Töglové není senzací; není odhalením temných sil lidské duše; odhaluje-li něco, tož je to jen to, že lidská spravedlnost je někdy stejně ošklivá, brutální a šedivá jako fakta, jako nejsmutnější příhody chudáků. 

Karel Čapek, LN, 16. 3. 1924