Když člověk poprvé...

Když člověk poprvé vsadí do země sazeničku, chodí se na ni dívat třikrát denně: tak co, povyrostla už, nebo ne? I tají dech, naklání se nad ní, přitlačí trochu půdu u jejích kořínků, načechrává jí lístky a vůbec ji obtěžuje různým konáním, které považuje za užitečnou péči. A když se sazenička přesto ujme a roste jako z vody, tu člověk žasne nad tímto divem přírody, má pocit čehosi jako zázraku a považuje to vůbec za jeden ze svých největších osobních úspěchů. Později, ano, později je to už jiné; později člověk osadí svůj záhon s expertní nedbalostí, tak, a teď ukaž, co dovedeš. Nevyvede-li se některá sazenička, pokrčí nad ní rameny; je to její vina. A že ty druhé rostou, inu, to je samozřejmé; udělal jsem jim dobrou půdu, tak co; byl by jen holý nevděk, kdyby nerostly. 

 * 

Když člověk jede poprvé v životě za hranice své vlasti, cítí především strach z toho neznáma, do kterého se vrhá, ale nedává to příliš najevo. Za druhé cítí ohromnou odvahu k dobrodružství, pýchu dobyvatele a statečnost objevitelskou; má v sobě malou dušičku, ale nesmírně jaksi načepýřenou a nadouvající se téměř bolestně. Abyste věděli, já jedu do širého a cizího světa; já nejsem jen tak někdo, nýbrž veliký dobrodruh. A když člověk takto jede podesáté nebo podvacáté, stáhne si cestovní čepici do očí, založí ruce a oddává se jakémusi sebelitování. Bože, jaká otrava, jaká obtíž! Zas abych se tloukl po všech čertech a ďáblech, měl nepříjemnosti s celníky, musil měnit peníze a hledal nocleh v hotelu, který neznám. Čerchmant mi byl dlužen tuhle cestu atd. atd. 

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Když člověk poprvé ve svém mužném životě je zvolen za člena výboru nebo za jednatele některého spolku, je předně ohromně polichocen ve své nejvnitřnější skromnosti a cítí kanout hojivý balzám na svůj zjitřený komplex méněcennosti; současně pak se k prasknutí nadme pýchou a říká si, tak vida, svět mne potřebuje. A já vám ukážu, co dovedu; toto je nová epocha dějin; od této chvíle půjde všechno jinak, všecko se přeorganizuje, bude se pracovat na nových úkolech – panečku, jen mít chuť k práci, a dají se dělat divy. Konečně je tu příležitost, abych hluboko a činně zasáhl do běhu věcí… A když je člověk podesáté odín takovou nějakou odpovědnou funkcí, jsou jeho pocity už podstatně jiné. Předně je to pocit, že je to samozřejmé; já v tom přece umím chodit, mám už své zkušenosti… Ale to se rozumí, nesmí to dát mnoho práce; ne aby pak nějaký šťoura chtěl na mně to nebo ono… Děkuji vám, pánové, za poctu, kterou jste mi prokázali; ale prosím vás, je to pro mne břímě… Nu, trváte-li na mém zvolení, slibuji vám, že budu vykonávat svou funkci v dosavadní linii, a nejen to, že budu v ní i nadále pokračovat – (Bože, je to vlastně maření času! Proč já blázen se tak dřu pro jiné?) 

* 

Když člověk poprvé v životě vidí otištěn svůj článek v novinách nebo revui, pocítí cosi jako silnější tlukot srdce, panenský poplach a zároveň slavné povznesení ducha. Tak, teď tisícové lidí mají v rukou můj článek; bože, co mu asi říkají! Například tadyten pán, co tak pozorně čte noviny,… četl už můj článek, nebo ne? Kdybych mu tak řekl: Pane, přečtěte si raději jeden článek tam a tam… Je to přece jen ohromná věc, působit na veřejné mínění, vrhat do světa nové myšlenky a takové věci. Bože, já mám tolik nových myšlenek, mohl bych psát o všem možném nikdy nestačím napsat všechno, co ve mně je! Dejte mi víc místa, a uvidíte – Po letech jde člověk po ulici a najednou se schová do průjezdu. Hergot, zrovna mne musí potkat ten chlap… mořil by mě zase o nějaký článek pro jeho časopis… já ti dám článek! O čem má člověk pořád psát? Copak jsem tasemnice, abych byl složen ze samých článků? Kdyby se nemusily psát žádné články, to by byl život… 

* 

A tak je to se vším, krom narození a smrti; to oboje má člověk, bohudík, odbyto hned napoprvé. V tom pak je celá rovnováha a vyváženost života: že totéž, co jedna část lidí dělá poprvé, s objevitelským zápalem a úžasem, druhá část dělá posté, zamlkle, nerada a s rutinou starého návyku. Svět, ve kterém by se dělalo všechno poprvé, by byl krásný a bláznivý; svět složený z věcí dělaných posté by byl omrzelý, věčně stejný a téměř rozumný. Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé, a cokoliv vyslovuje, říká to prvně, co svět světem stojí. 

Karel Čapek, LN, 2. 6. 1935