Drobty ze Švehlových hovorů

O politice

“Budete mně povídat o umění! Já vím, co je umění! Politika je to pravé umění, větší než sochařství. Hlína a kámen se nebrání, ale já musím brát do rukou tu křečkovitou lidskou náturu a hníst ji, modelovat ji – A ona se vzpouzí, prská, škrábe: musím ji hladit i škrtit, abych ji mohl zformovat – Co z ní chci udělat? Stát. Stát je architektura.” 

Záliby

Sbíral pěkný český porculán. “Mně se na tom líbí, víte, co se dá udělat z hlíny země!” V jeho pokoji visely samé obrazy Panny Marie s dítětem: ruská ikona, lidový obrázek na skle, barokní Matka Boží a kdeco. “Koukejte se, matka s dítětem,” řekl. “Já se na to pořád vydržím dívat. Říkám si, to je láska. Láska ženy k dítěti, a zároveň láska muže, který je maloval.” 

O dramatu

“Vy básníci byste měli psát dramata. Drama není jenom papír. Musíte počítat s jevištěm, s technikou, s herci a s obecenstvem. Musíte ovládat lidi. Píšete kus, a druzí jej provádějí nebo kazí. To je tak živé jako politika.” 

O hudbě

“Dřív jsem měl hudbu rád, ale musel jsem toho nechat. Mně takový koncert nebo opera zněly tři dny v hlavě; pořád jsem slyšel nějaký motiv a hleděl jsem si k němu domýšlet orchestr – Jak jsem se měl potom hádat s lidmi o politice nebo číst lejstra?” Když slyšel, že jeden skladatel myslí na operu o Janošíkovi, zamračil se a vybuchl: “Ať dají pokoj s těmi loupežníky! Kdyby někdo raději napsal operu o četnících! Považte si, že ženské nosí květiny na Leciánův hrob!” 

Literatura

“Teď po nemoci jsem četl anglické romány, a vidím – Člověče, my se musíme učit politice od Angličanů!” 

O ženách

“Chtěl bych, aby každý politik dovedl tak myslet, jak musí myslet ženská, která vede domácnost a děti.” 

Česká povaha

“V naší nátuře je taková, jak bych to řekl, trauričnost. Když nám sebere voda můstek, píšou noviny o strašlivé živelné katastrofě. U mne byla jednou deputace někde od Turnova, a řečník spustil: ,My drsní horalové.‘ Všechno je u nás hrozné, strašné a osudové, samá zoufalá situace, propast bídy a národní tragédie. Vy spisovatelé byste měli sebe i nás učit hospodařit se slovy a city. Nekňourat a nepřepínat! Chlap se přece nebude vychloubat tím, co zkusil.” 

Zemědělství

“Copak o tom vědí lidé, kteří berou na prvního plat! Takový sedlák nemá nikdy prvního, je závislý na něčem větším, na oběhu slunce, na kosmických zákonech. Nemůže urychlit setí ani zrání a nemůže převrátit běh slunce. Proto je trpělivější a stálejší než vy ostatní.” 

Pohřeb

“Dřív se mně zamlouvalo nechat se spálit. Jednou jsem řekl arcibiskupu Kordačovi: ,Proč jste vy katolíci pořád proti kremacím? Je to čisté a lidé to chtějí, tak co.‘ Arcibiskup povídá: ,Když se pochovává do země už po dva tisíce let, nemáme právo na to sahat.‘ – Poslouchejte, měl pravdu. Dva tisíce let, to je něco velikého, na to se nemůže jít s argumenty. Člověk se pořád učí.” 

Oráč

“Můj syn si koupil krokoměr, aby spočítal, kolik kroků udělá oráč u pluhu za den. Prý přes třicet kilometrů. A já jsem mu řekl: Člověče, sedlák své kroky nepočítá!” 

Spřežení

“U nás jde kočí za potahem nebo stojí na voze, cloumá opratěmi a křičí hyjé! U Biarritze jsem se díval, jak řídí potah Baskové. Ti to dovedou, kamaráde! Chlap jde před voly a jen luská prsty. Tak se má dělat politika: jít napřed, a ne vzadu.” 

O volbách

Poslední volby za Švehlovy vlády byly volby do obcí. Politikům hořely hlavy: přesuny v partajích, změna kabinetu a tak dále. Švehla byl mimo Prahu, ale výsledky voleb mu byly telefonovány hluboko do noci. Chvíli poslouchal úředníka, který u telefonu odříkával číslice. “Nechte ho povídat,” zašeptal konečně a počal tiše rovnat na stěnách obrazy. Aby žádný nevisel křivě. Ráno už byly výsledky sečteny. Předseda vlády se na ně jen podíval a mávl rukou: “To jsou hausnumera. Důležitější je, že nikde v republice nebyla hlášena ani jedna volební rvačka. Na to jsem se zeptal Prahy, dřív než jsem si vzal kalhoty.” 

Ideály demokracie

“Ideály! Já bych také rád mluvil o ideálech, ale starat se každý den o to, aby se stát nezastavil, aby ta mašina běžela dál, to není žádný ideál, taky se to žádnými ideály nepořídí, ale to, že se to musí dělat, je něco velikého.” 

Stát

“Jaképak prestižní okolky! Já budu sedět třeba na hnoji, ale stát si nesmí zadat. O jiném prestiži nic nevím.” 

Vláda

“Kdybych přišel mezi Eskymáky, čichl bych nejdřív, co to je za lidi, a pak bych řekl: Chlapi, počkejte, já vám budu vládnout. Vládnout je radost. Jaká? Radost z vlastní odpovědnosti. Nevěřil byste, jak málokdo má odvahu vládnout.” 

O své nemoci

Když už byl Švehla v rekonvalescenci po své dlouhé nemoci, vypravoval: “Kamaráde, já jsem nemohl ležet, musel jsem sedět v lenošce, přivázán, abych nespadl. Nemohl jsem spát, nemohl jsem jíst. Nesnášel jsem světlo, zvuk ani vůni. Dny a noci, dny a noci, týdny a měsíce jsem tak seděl potmě se zavřenými okenicemi. Když to začalo být lepší, tak už mohli otevřít okenice štěrbinkou, každý den o milimetr víc; to bylo světlo. Potom otvírali škvírou i okno, každý den o kousek šíř a o pár vteřin déle. Tehdybylo jaro, a já jsem slyšel zpívat ptáky. Člověče, to byla krása! Nejdřív, časně zjara, zpívá každý pták jenom několik tónů; každý den si kousek přidá, nepřijde hned s celou písničkou, ona mu teprve narůstá… A díval jsem se, jak rostou pupence: jak se lesknou, jak tloustnou a mění barvu, a pak se to začne otvírat – Já jsem ani nedýchal. To je taková krása –” Náhle mávl rukou. “Hlouposti. Jakápak krása! Politika, člověče, politika, to je teprve ta pravá krása!” 

O sobě

“Já že jsem pesimista? Dětino, kdybych neměl tak hrozně rád život a lidi, tak bych už dávno nebyl naživu.” 

Karel Čapek, LN, 31. 12. 1933