Stalo se to tak dávno, že už to ani není pravda; abychom to přesně řekli, bylo to za časů krále Ječmínka. Šel tedy král Ječmínek mezi zlatým obilím, až přišel do jedné vsi; a tam spatřil jednoho muže zemědělce, an drží telátku v hubě prst.
“Člověče drahá,” řekl král Ječmínek, “co to děláš?”
“Telátku prst v hubě držím,” pravil ten zemědělec, “aby se naučilo cucat.”
I zalíbil se ten muž králi Ječmínkovi. “Jak se jmenuješ?” zeptal se ho.
“Vavřinec Řehoř,” pravil zemědělec prostě.
“Vavřinče Řehoři,” děl na to Ječmínek, “nikoliv telatům, ale lidem prst v hubě držeti budeš. Dám tobě noviny, do kterých psáti budeš; a lid bude sát moudrost z tvých prstů, tak jako tohle telátko dumlati učíš. Zdáš se být muž rozšafný; pojď se mnou.”
Tak se stalo, že Vavřinec Řehoř přišel k novinám; a nám je ještě dnes líto těch telátek, že jim vyndal z huby prst, aby se chopil pera. Řekněte, jak k tomu ta boží hovádka přijdou, že se Vavřinec Řehoř stal novinářem?
* * *
Avšak Vavřinec Řehoř nezapomněl na svá telátka; myslil na ně, když dělal své noviny, ba možno říci, že dělal své noviny pro ně. Pamatoval na to, že telátka se nemají rozčilovat ani plašit. My, psal denně, jsme pro klidný vývoj; když tamhle sousedovi někdo zabil slepici, nás se to netýká a nebudeme se pro to rozčilovat; jen když si netroufá nikdo na naše slepice. Konstruktivní práce, tak asi psával, je starat se o svůj plot. Ale ten soused je destruktivní živel, protože se rozčiluje pro zabitou slepici. Řekněte, co je nám po nějaké cizí slepici? Naopak: muž, který hodil kamenem po sousedově slepici, je do jisté míry v právu; neboť nehodil po naší slepici, což jest zajisté hlavní pro klidný vývoj. Nebyla zabita naše slepice; z toho je jasně zřejmo, že ti, kdo křičí po spravedlnosti, to činí z podvratných a socanských důvodů. Jen když svítí slunce na tu boží úrodu; my máme vážnější práci než starat se o cizí slepice.
Takovými a podobnými mírnými slovy rozsíval Vavřinec Řehoř kladné hodnoty a jakousi mravnost, která byla za jeho blahodárného působení velmi respektována všemi, jimž se nedálo žádné příkoří.
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
* * *
Už za tehdejších časů se dály případy, že člověk darebný něco ztropil nebo ostudu přivodil, cizí statek zapaloval nebo jinou škodu páchal; stávalo se též, že někdo hlasitě tuto darebnost odsuzoval a potrestati chtěl nezbedného škůdce. V takových případech chápal se Vavřinec Řehoř pera a psával asi takto: “Hleďme, jaký divoký křik se tropí, místo aby si lidé hleděli své práce. Nepleteme se do toho, zda někdo nějakou darebnost nastrojil; vidíme však, že někteří lidé na návsi hlasitě brojí proti darebákům, spílají jim huncútů, špatenků, taškářů a ostouzečů, a tím porušují klidný vývoj a vytrhují lidi i telátka. Nikterak nechtějíce rozhodovat, zda se na někom darebnost stala, odsuzujeme aspoň ostře tento křik a tyto darebné výrazy. Je smutné, že se takto mluví veřejně na návsi, kde to mohou slyšet i naše telátka. Je-li kdo huncút, špatenka, taškář a ostouzeč, je to zajisté ten, kdo vede takové řeči. Nám není nic po žádné darebnosti, pokud se o ní mlčí; ale v zájmu klidného vývoje se vypořádáme s těmi, kdo by chtěli tropiti nějaký povyk pro darebnosti, které se nás netýkají. Ale – jděme za svou prací!”
Lidé, kteří tyto myšlenky čítali, potřásali hlavami a říkali: Nejen ctnostný je Vavřinec Řehoř, nýbrž i moudrý. Ví, že je lépe si to nerozlít s dareby; na ty, kdo nemají hlavu plnou darebností, je možno si troufat víc, protože nejsou tak nebezpečni. Hle, naučme se tomu od našeho Vavřince Řehoře.
* * *
Nebo se stalo za tehdejších časů, že nějací zakuklenci soudní listiny uloupili. Tehdy opět vytáhl Vavřinec Řehoř telátku prst z huby a napsal: “Zajisté nesouhlasíme s tím, aby zakuklení lidé vnikli s revolvery do cizího domu a něco odtamtud odnesli; je to, abych tak řekl, poněkud proti zákonu. Na druhé straně však je zřejmo, že kdyby nebylo takových listin, nevnikli by oni zakuklenci do cizího domu, aby je odnesli. Z toho důvodu, v zájmu klidu a pořádku, odsuzujeme, že vůbec byly nějaké soudní listiny, jež mohly komusi škodu přinésti. Ti, kdo listiny soudu odevzdali, jsou vinni tím, že zakuklenci porušili zákon. Nám stačí, že naše kozy dík našemu přičinění dobře dojí.”
* * *
Tímto a podobným způsobem vychovával za dávných časů Vavřinec Řehoř své čtenáře. Není tudíž divu, že se těšil značnému věhlasu a že i jeho odpůrci na něho pohlíželi s plachou úctou, nevědouce, jak s ním mluviti.
Karel Čapek, LN, 2. 10. 1927
Žádné komentáře:
Okomentovat