O různých soudcích

Každému člověku se někdy stane, že – dejme tomu zkrátka do něčeho šlápne a táhne to s sebou na botě. Není to o sobě řádné neštěstí a také to nevrhá žádného stínu ani na osud, ani na charakter postiženého; ale osvětluje to jeho bližní, neboť se v takovém případě projevují několikerým způsobem.

Tak například jeden druh lidí si všimne nehody, a dokonce se na ni podívá co nejnápadněji neúprosným a vítězným pohledem; načež přistoupí k postiženému a řekne mu hodně hlasitě (s takzvanou nádhernou přímostí) asi toto: “Člověče, vy jste do něčeho šláp; no, vy jste to rozmáz! Ale ovšem, je to vidět, to máte marné; čím více to schováváte, tím je to horší. Fuj, já s vámi ani nebudu stát, vždyť se každý po vás ohlíží.” Načež uspokojen a hrd sám na sebe vás opustí zdrceného a nadobro zahanbeného.

Druhý druh lidí se k vám v tomto trapném případě ani nehlásí; mine vás širokým obloukem a v nápadném spěchu a přitom si myslí: “Bodejť, budu si s ním dělat ostudu! Ostatně mu to patří; to je švanda, jen ať si s tím běhá; to bych byl blázen, abych ho na to upozorňoval! Co tě nepálí, nehas, a máúcta.”

Třetí druh lidí (na které nyní obzvláště myslím) si všimne vašeho úrazu a začervená se v náramných rozpacích. “Ježíšmarjá,” řekne sám sobě tento druh lidí, “já ho v tom nemohu nechat! Ale říci mu to také nemohu, protože předně se to jaksi nehodí a za druhé by ho to uvedlo do rozpaků a mrzelo a trápilo. A chudák, on o tom neví! A chudák, on to raději vůbec nesmí vědět!” Tu vás tento člověk vezme pod paží a táhne vás někde stranou a řekne třeba: “Poslouchejte, to je hrozně příjemné šoupat nohama po zemi; prosím vás, zkuste to, uvidíte, jak se vám to bude líbit. Nebo takhle trochu se brouzdat trávou; pro všecko na světě, zkuste to!” A když tak nebo jinak zbaví konečně vaši botu hanebné poskvrny, uleví se mu a pln štěstí se vám poroučí a nechá ve vás dojem člověka trochu divného a dětinského; neboť to už je osud dobrých úmyslů, že jsou obyčejně zneuznány.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Každý člověk v životě do něčeho chtě nechtě šlápne; každý někdy udělá chybu, hloupost, nešikovný krok; každý se někdy nějak zamaže a zaneřádí a zahodí. A každý pak pozná ten trojí druh lidí: jedny, kteří s “nádhernou přímostí” a osobní rozkoší přidrží váš nos rovnou do toho trapného a kormutlivého, co vás potkalo, kteří vám, jak se říká, “nastaví zrcadlo”; druhé, kteří s lehkou ironií a tajným dostiučiněním vás “nechají v tom”, hlavně potěšeni tím, že jim se to nestalo; a konečně ty třetí, ty rozpačité dobráky, kteří váš úraz, vaše pokoření, váš špatný krok hledí zamluvit a zastřít ne před sebou, ale před vámi samotnými.

První typ s celou křepkostí své lásky k pravdě vám řekne na potkání, že jste špatný a neschopný chlap a že jste provedl tuhle či onu pitomost, ačkoliv to vše do jisté míry sám víte, nebo vědět nikterak nechcete. Druhý typ vás jakýmsi podezřelým úsměvem, nějakou oklikou nebo obecnou narážkou jenom znepokojí a tiše se pase na tom, jak jeho hrot sedí; nechce vás ani napravit, ani urazit, nýbrž jen kochat se na své osobní převaze; tito mlčící soudcové jsou ti nejkrutější. Třetí typ bere jaksi na sebe vaši chybu nebo slabost; stydí se za ni, trpí jí a namáhá se zoufale nějak ji zahladit nebo odčinit: jako by byl spoluvinen na vaší úhoně, jako by na něm bylo za ni se omlouvat nebo ji odpykat. Jsou takoví lidé, byť si myslíte, že jich je málo.

A jednou, na posledním soudě, vyjde najevo vše, do čeho jsme zaživa špatně šlápli. Pak budeme stát buď před nekonečným samosoudcem, o jehož jurisdikci nehrubě mnoho víme, nebo snad před tříčlenným senátem, jak se domnívali staří Řekové. Ale pak by bylo možno, že by ti tři, totiž Mínós, Aiakos a Rhadamanthys, měli rozděleny úlohy docela tak jako naši soudcové zde na zemi. 

Mínós, fanatik pravdy, nám zahřímá rovnou do očí všechny naše hříchy, viny, chyby, hlouposti, špatnosti, volovinky a krajně nedůstojné poskvrny, kterými jsme pokryti od hlavy až k patě; nesmlčí nic, a my budeme stát jako politi jeho posmrtnou a bezohlednou hrubostí. 

Aiakos se bude jen ušklíbat a prohodí něco o “jistých lidech” a “jistých činech, o kterých se netřeba šířit”, a studeně nás propíchne svým nebeským a neskonalým opovržením. 

Ale Rhadamanthys se bude za nás červenat a za nás se trápit a potit se, a potom v nebeských rozpacích, místo aby nás vinil či soudil, řekne dejme tomu: “Koukejte se, jak krásně tamhle svítí ta hvězdička, jak se honem jmenuje, Procyon,” nebo něco podobně zbytečného a dobře míněného, a my budeme cítit, že v něm jediném máme zastání.

Nuže, ať jsem cokoliv kdy provedl nebo do čehokoliv šlápl, odvolávám se k soudci Rhadamanthovi.

Karel Čapek, LN, 22. 11. 1922