Pár slov o Heleně Čapkové

Helena Čapková (28. 1. 1886 – 27. 11. 1961) vyrůstala po boku svých bratrů Josefa a Karla se stejným talentem a chutí tvořit. Chtěla studovat medicínu nebo hudbu, ale její sny byly větší než role, kterou jí tehdejší společnost dovolila hrát. V osmnácti letech jí bylo naznačeno, že „dívce vyšší vzdělání netřeba“, a měla by se raději vdát. V devatenácti se skutečně provdala – především proto, aby získala alespoň trochu svobody a mohla žít po svém.

Její brněnský manžel, právník František Koželuha, pomohl Karlovi vydat první texty. Helena zase přesvědčila rodiče, aby dali Josefovi šanci stát se umělcem – rozhodnutí, které zásadně ovlivnilo české výtvarné umění. Manželům se narodily dvě dcery a v této době se vztahy mezi sourozenci Čapkovými mimořádně upevnily. Oba bratři k Heleně každé léto jezdili.

Po Koželuhově smrti v roce 1926 odjela Helena do Paříže, kde na chvíli okusila svět, který jí byl tolik let nedostupný. Po návratu se přestěhovala do Prahy jen pár kroků od vily svých bratrů a našla svou druhou velkou lásku – diplomata a spisovatele Josefa Palivce. Z části dědictví po prvním manželovi  koupila Helena statek Prohořský Hrádek. Z dalších prostředků pomáhala budovat české školy, knihovny a kulturní instituce. Když se konečně začalo dařit, přišel další zlom. Po Mnichovu museli manželé Palivcovi statek opustit.

V době nacistického teroru přišla Helena o oba bratry. Karel zemřel krátce před okupací, Josef po pěti letech v koncentračním táboře – těsně před koncem války. Helena sama během okupace riskovala všechno: doručovala tajnou poštu, ukrývala odbojáře, finančně podporovala odboj a několikrát čelila výslechům gestapa. Když byl na konci roku 1944 zatčen její manžel, skončila ve vězení i ona. Konce války se však oba dva dočkali.

Po roce 1945 žili Palivcovi na statku, který byl součástí zámku Brložec. V roce 1948 komunisté Heleně nařídili statek zrenovovat, poté jej zestátnili – a dluhy ponechali jí. Během procesu s Miladou Horákovou byl Josef Palivec zatčen a v roce 1951 odsouzen k dvacetiletému trestu. Helena za svého muže bojovala a napsala řadu žádostí o milost, všechny však byly zamítnuty. Palivec byl propuštěn až v roce 1959, dva roky před Heleninou smrtí. Stejně jako nacisté i komunisté Helenu cíleně ničili: sledovali ji, šikanovali a nakonec jí odebrali vdovský důchod. Žena, která za války riskovala život, zůstala jejich vinou bez prostředků.

Helena se však nenechala zlomit. Psala, vzpomínala, vracela se k rodnému kraji. Když se v roce 1958 oženil její vnuk, odvezla mladé novomanžele na svatební cestu právě do Úpice, aby jim ukázala ráj tří Čapkových dětí. O to větší bylo její zklamání, když našla zahradu domu, ve kterém s bratry vyrostla, zpustošenou a stromy pokácené. Úpičtí představitelé komunistického režimu se škodolibostí zničili místo, které mělo být jedním z památníků české kultury. Heleně se toto místo podařilo oživit alespoň v povídkách o dětství, mateřství a ženském údělu – o tom, co sama naplno prožila. Její kniha Moji milí bratři právem patří k nejkrásnějším memoárovým publikacím české literatury.

Proč ji tedy skoro neznáme?
Protože Helena měla jedinou „nevýhodu“: narodila se jako žena v době, která ženám dovolovala žít cizí sny – ne ty vlastní. A protože dvě totality udělaly všechno pro to, aby hlas odvážných, vzdělaných a svobodomyslných žen zanikl.

Helena si však své místo zaslouží. Byla stejně talentovaná jako její bratři, možná odolnější. A kdyby mohla studovat, tvořit a žít stejně svobodně jako oni, česká kultura by dnes měla o jedno velké jméno víc.

To je příběh, který stojí za to vyprávět.

***

Dodatek

Helena Koželuhová-Procházková (7. 5. 1907 – 6. 5. 1967), dcera Heleny Čapkové a jejího prvního manžela Františka Koželuha, byla novinářkou a političkou. Krátce po vypuknutí války a odchodu svého muže Adolfa Procházky do exilu byla zatčena a uvězněna v Terezíně. Dokázala věznitele přesvědčit, že ji manžel opustil a manželství bylo rozvedeno. Aby se dostala na svobodu, musela se provdat za rodinného přítele Jiřího Wilda. Když se Wild přidal k partyzánům, byla celá rodina znovu zatčena. Po válce bylo jejich manželství prohlášeno za neplatné a Helena se mohla opět setkat s Procházkou, který se vrátil do vlasti. Sama se označovala za politickou žurnalistku – a právě to z ní udělalo pro komunistický režim nepohodlnou osobu.

Komunisté tuto přesvědčenou demokratku a odpůrkyni totalitního myšlení začali nenávidět už krátce po válce. Byla sledována policií, její veřejná vystoupení na setkáních lidové strany byla monitorována a její rostoucí popularita byla režimu trnem v oku. V roce 1946 byla bez upozornění vyškrtnuta z řad lidovců – o vyloučení se dozvěděla z novin – a tím byla odsouzena k politické izolaci.

Ještě před únorem 1948 se Procházkovi spolu s Wildem pokusili odejít do exilu. Plánovaný přechod do Německa se však nepodařil Helenině dceři Martě ani Wildovi – oba byli zadrženi a uvězněni. Druhý pokus v září 1948 už byl úspěšný. V exilu žila Helena Koželuhová postupně v Německu, Velké Británii a Francii a počátkem šedesátých let odešla za dcerami do USA.

V padesátých letech vydala v Německu vzpomínkovou knihu Čapci očima rodiny, v níž se věnuje především životu obou svých strýců.

Dne 28. října 1992 jí byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka IV. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Alena Boukalová: Helena Čapková život a dílo. Diplomová práce: 08–FP–KČL–001

https://dspace.tul.cz/server/api/core/bitstreams/494145e4-bc22-4a1c-b2a3-e7635fa57e65/content