Chvíle oddechu

Všechno, co nás ještě včera trápilo, starosti, obavy, špatné zprávy, boj o živobytí a úzkost o národ, se milosrdně odsunulo; jsou to bolesti loňského roku. Za maličko, jistě už dnes, dolehnou znovu; ale než přijdou, dopřejte si mezi loňskem a letoškem chvíle oddechu.

Víte to dobře; tato válka jest nám hroznou bolestí. A tak trochu, abychom se ohlušili a zároveň si stavěli most do budoucna, jsme se hleděli zaměstnati – ještě včera; a dnes, za malou chvíli, znovu začneme přemýšleti, mluviti a psáti o tom, čeho nám je třeba a co jsme zanedbali, co nám zůstal dlužen život, co nám odepřely vlády a co všechno si musíme sami opatřiti, až přijde naše chvíle.

Školy, muzea, ústavy, divadla, knihovny, nadace, organizace, průplavy, železnice, veřejné budovy, společnosti, reformy a zákony.

Slovo “úkol” stalo se naším heslem. Pěstujeme svou vůli, stanovíme národní povinnosti a budoucnost, kterou si kreslíme, je budoucnost práce, úkolů a musení. Národní život si představujeme jako osnovu pilného a dobře organizovaného díla. Je něco nekonečně svůdného v takovém ideálu: vidíme do budoucnosti aspoň tak daleko, jak jsme vytýčili tyto úkoly; vrýsovali jsme do ní pracovní linie a to nám stačí, aby už pro nás byla tak trochu skutečností. A bůhví, je nám toho upřímně třeba.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Čtenáři, i já bych rád tuto lepší budoucnost učinil pro tebe trochu skutečností; ale marně se namáhám vymyslit úkol ještě neřečený nebo novou instituci. Mohu si jenom myslit, že jdu roku 1950 po pražské ulici a dívám se na pěkný veliký dům.

“Pane,” ptám se kolemjdoucího, který si vesele píská, “k čemu je ten dům?” 

“Ale je to nějaká škola,” praví budoucí chodec. 

“Hezká škola,” pravím, “k čemu vlastně je tak krásná?” 

“Nevím,” praví budoucí člověk, “to se tak někdy podaří; ten, kdo ji stavěl, měl šťastný den.” 

“Tak tak,” říkám, “ale vy máte hezké šaty.” 

“To můj krejčí,” odpovídá chodec, “má šťastnou ruku, že tak dobře šije.”

“Ale,” divím se, “nejsou k tomu krejčovské akademie a muzea, aby každý dobře šil?” 

“Jsou,” praví muž budoucnosti, “ale málokdo má šťastnou ruku.” 

“I vy,” pravím, “se zdáte šťastný; aspoň jste si pěkně pískal.” 

“Proč bych nebyl rád? Hleďte, pane, právě mi napadla šťastná myšlenka, a proto jsem si pískal.” 

“Jaká myšlenka?” “Ale něco jsem zrovna vynalezl; víte, něco ve zdokonalení klavíru.” 

“A tak, vy jste technik.” 

“Ne, já jsem typograf, absolvent grafického učení.” 

“A co dělají naši moderně školení technikové?” 

“Také vynalézají. Tamten pán s dámou, vidíte? to je technik, ale píše romány. Teď vydal nový román, náramně šťastnou a podařenou věc. Ten má šťastné nadání!”

“Děkuji, pane, děkuji!” 

“Prosím, velmi šťasten.”

Nepochybuji, že bych v roce 1950 mohl potkati také méně šťastné případy; ale myslím-li jen na šťastné, je to proto, že věřím: Ne, úkoly a povinnosti, které si klademe dnes, nejsou nadarmo. Nejsou však cílem. Všechny naše projekty a plány v budoucno mohou vytvořiti jen podmínky lepšího života. Všechny ústavy, prostředky, školy a regulace, které chceme dáti budoucímu národu, nejsou samy o sobě štěstím; věříme jen a doufáme, že přispějí k nějakému příštímu štěstí. Štěstí samo však není úkol ani povinnost; zdar, myšlenka, láska, báseň, invence nejsou povinností; to nejkrásnější, čím může vykvésti život národa, nejsou úkoly. To nejlepší nezrodí se z našeho chtění; my můžeme jen změkčiti a svlažiti půdu, jež byla pro nás příliš tvrdá; květ z ní vyroste sám mocí našeho života, a ne mocí naší vůle.

A tak ve chvíli oddechu můžeme – beze zrady na svých zásadách – otevříti uši duchu pokušiteli, jenž šeptá: Ano, vůle je dobrá a povinnost je nejlepší vůdce; ale nejlepším tvůrcem je svoboda ducha a srdce, a proto tvůj poslední úkol budiž svoboda člověka.

Karel Čapek, Národní listy, 1. 1. 1918