Muž davu

Je nás osm, deset tisíc; snad i více.

Muž davu stojí na špičkách a přehlíží zástup; chtěl by být na dvaceti místech současně, aby mu nic neuniklo, ale je pevně vezděn a nemůže se hnout; i stojí na špičkách potě se štěstím a horlivostí, neboť plní svůj zvláštní úkol.

Také Vašek se přišel podívat a přešlapuje tísněn zástupem; je mu už nevolno v davu a celá věc trvá tak dlouho. Ale když už tak dlouho čekám, myslí si, počkám ještě chvilku; jen malou chvilku, jestli se něco stane. Ostatně nelze se ani dostat ven.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Deset, dvanáct, třináct tisíc.

A náhle se odevšad zvedl veliký křik “sláva”, a co se zdálo pevnou zdí, běží i s Vaškem kupředu, kde –! konečně! – přichází se smeknutým kloboukem ten, na něhož všichni čekali (ale je vidět jen zardělé čelo pod bílými vlasy); všichni křičí “sláva” nebo “nazdar”, vysoké národní “a”, které se valí a rozlévá, trhá se a znovu propuká; dobrých deset tisíc hlasů, nepočítáme-li Ozvěnu.

Muž davu stojí na Vaškových nohou a rozhazuje svou jásavou radost oběma vztyčenýma rukama; je malý, ale čím výše hodí rukou či zamává kloboukem, čím dále a výše dohodí svým jarým hlasem (“nazdar!”), tím více (“nazdar!”) roste a rozlévá se v prostoru. “Vítám tě,” ječí Muž davu a necítě se nadšením, tanče po Vaškových prstech vyhazuje klobouk k nebi.

Pomalu, z mnoha stružek, z různých výšek a poloh slévá se národní hymna v širý veletok.

Též Vašek (poněkud v rozpacích, ale patrně tak musí být) smekl klobouk a pokusil se zavolat “sláva” (“nazdar”, myslil si, je příliš důvěrné); tedy “sláva” jaksi nepodařené a chabé, jež ani nevzlétlo a po dvou třech tempech kleslo bezvládně pod nohy davu. Vašek se ostýchavě rozhlédl. Nikdo se o něho nestará; každý zpívá nebo volá, patrně rád, že slyší sebe sama. Muž davu promlouvá jakési oslovení, jehož nikdo neposlouchá; tyká někomu, křičí, otírá si zároveň oči i nos, až konečně, stržen hymnou, splývá tělem i duší s její pomalou vlnou.

Slabým, nejistým hlasem pokusil se Vašek zazpívat. Vždyť jde o společnou věc, myslil si; něco se tím má projevit a dokázat, “voda hučí po skalinách”, národní pohotovost a jednota, “a to je ta krásná země”, spustil Vašek tuřím hlasem, a náhle přestal: tak cizí, nepřirozený a falešný zdál se mu jeho vlastní hlas.

Muž davu zpíval s očima přivřenýma a kolébal se, jako by s celým světem se držel kolem krku a houpal se dokola, dokola nekonečnou vlnou písně; i ruce rozhodil a zpíval s hlavou na stranu – Nemohu, vzdychl si Vašek a váhal; zdálo se mu, že Muž davu zpívá příliš nahlas a příliš falešně, a náhle mu bylo, jako by prohlédl: dělej co dělej, je něco směšného v těch špatných, nadšených hlasech, v těch obnažených lysinách, lesklých čelech, projevech, řečích, v tvářích bezpočtu – Vaškovi bylo trapně i směšně; hleděl se aspoň v sobě soustředit na vážnost chvíle, ale když Muž davu náhle zaryčel “Ať žije”, Vašek se zasmál.

Muž davu se náhle obrátil a jeho uchvácené, čilé oči se setkaly s výsměšným pohledem Vaškovým; tu zarazil se Muž davu, vytřeštil oči a chtěl něco říci. – Ale Vašek už zmizel. Muže davu zamrazilo; nějak se zastyděl a zasmušil, a nevěda ni proč, prodíral se ven ze zástupu.

Zatím už Vašek loudal se domů. Krok za krokem se v něm hromadil nespokojený a temný zármutek. Nemohu, opakoval si, nejsem s to; nedovedu snad tak cítit – – Proč, proč bdí ve mně neustále ten zlořečený, nekouzelný, neplodný hlas kritiky? proč nedovedu se slepě vzdát praničemu? Není, ach není ve mně daru nadšení; jsem úzký, malý, střízlivý, vlažný, jsem ten, který se nedává ani nebratří; nemohu prostě, tesknil Vašek, a nikdy nebudu schopen.

Zatím Muž davu se vypletl ze zástupu a ubíral se opačným směrem. Bylo mu v duši neladně a tísnivě. Jak jsem se rozkřičel, myslil si; hr, hr, hrom a peklo, jako všichni ostatní. Ale kdo se to tak na mne díval? Kdo to byl? Snad nějaký politik. Někdo, kdo mnoho zkusil. Kdo něco ví. Kdo mnoho prohlédl a mnoho si promyslil. Chtěl bych znát jeho myšlenky; jsem tak špatně orientován!

Nikdy nebudu schopen oběti, přemýšlel Vašek cestou a cítil se bezmezně opuštěn. Ó Bože, dej mi sílu a rozpal mé srdce! Přidruž mne k ostatním! Učiň ze mne kus lidu!

Ne, k ničemu nejsem, vyčítal si hořce Muž davu. Dnes je třeba jiných lidí. Těch, kteří se ovládají. Strašně klidných a silných lidí. Lidí vůle a chladného činu.

Vašek se zastavil: A kdyby přišla chvíle, napadlo mu v zoufalé pochybnosti, kdyby nastal okamžik, že by bylo třeba vojáka, odvahy, krve či slepé oběti, co potom? Dovedu to? Bez úvahy? Tak prostě jako jiní? Vašek pohlédl k nebi, nenašel však na něm odpovědi.

Ale Muž davu se zastavil: ten výsměšný, neúčastný pohled, kterým on mne zdrtil, zda není to pohled člověka ke všemu odhodlaného? Ach, chtěl bych se tak… tak střízlivě dívat v hodině nebezpečí! Tu tiše, slabě se v jeho srdci pohnulo nadšení pro střízlivou a nevzrušenou smrt hrdiny.

Zatím z daleké dáli letí hlas deseti tisíc; už není to zpěv ani křik, ale jediný dlouhý, vysoký a širý tón jakoby velikých varhan. Vašek stojí a naslouchá: nyní, nyní je mu volněji, ani neví proč: trochu bolně, podivně a velce; nebylo by přece tak těžko, nebylo by nijak těžko žíti se všemi nebo umřít pro společnou věc. Třeba sám mezi všemi.

Muž davu naslouchá nehnutě stoje. Přese vše je to krásné. Hlas tisíců v dáli, a hlas vlastního srdce silně a pokojně tlukoucího. Ať tedy umřít, nebo žít; byť i konečně sám: jen když, třeba daleko, zní hlas jásajících tisíců.

Karel Čapek, Národní listy, 22. 10. 1917