Alkohol

Opřeli jsme hlavu o dlaně, plijíce na hnusné šamoty lokálu. Neboť byla se nás zmocnila potřeba pokory a nečistého pohanění sebe, potřeba schopného muže, jenž vchází do špelunky mezi špinavé kumpány, aby se ponížil; a proto jsme nyní hnusně plili, mrzce se tváříce, odměřeně chlácholíce muže, který kladl všivou hlavu na naše ramena, aby plakal.

Tlustá slečna u pultu, pobitého cínovým, lepkavým plechem, podřimovala na kolenou svého galána.

Obecný smutku! Ty vcházíš do salónu stejně jako do této kořalny a rodíš se stejně v noci hýřilů jako v noci samotářů; a tebou sevřeni položili tito všichni těžké hlavy do dlaní a zavzdychali. 

“Kořalka bude dražší,” promluvila mdlá, strnulá tvář naproti, tvář s veškerou letargií a nevyzpytatelnou šeredností vznešené modly. “Bude dražší kořalka.”

“Pivo bude dražší,” hučel si napuchlý Bokstafl s dobrodružným vzezřením středověkého sapéra, “a nadšení bude dražší a statečnost bude dražší. Nemůžeme míti zásady a nadšení, nejsme-li opilí; a já nevěřím, že jsou lidé, kteří mají přesvědčení, i když jsou střízliví.”

“Alkohol bude dražší,” pravil žlutý Hnik, duse se zármutkem, “a bude se roditi méně dětí. Neboť kořalka bude dražší, a my již nikdy nebudeme tak opilí, aby se nám naše hubené manželky zdály dosti hezkými, a bude méně dětí.”

“Kořalka bude dražší,” zašeptala nostalgicky neznámá modla. 

“Koloruji pohlednice,” mluvil k nám zimničně mladý ftizik, “a šest dní pracuji do půlnoci, abych se mohl sedmý den opít. Bude-li teď kořalka dražší, budu museti kolorovat i sedmý den, abych tedy měl, zač bych se opil; ale pak zase nebudu mít, kdy bych se opil, rozumíte?”

“Je to tak krásné,” vzlykal náš soused na našem rameni. “Vždycky když jsem opilý, lezou po mně pavouci, a já mám pavouky tak rád –”

“Uštkne-li člověka zmije,” promlouval opět Hnik, “musí píti líh; a uštkne-li ho bolest, musí také pít. Avšak nyní již chudý člověk nebude smět míti bolestí.”

“Kořalka bude dražší,” propukl divý Meduna. “Ale čím budeme živit své děti ráno a večer, co budou teď píti naše holátka, když naše ženy nemají mléka?”

“Kořalka bude dražší,” ozýval se potřetí zmoženy idol s vrcholícím smutkem.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

“Já jsem Pětioký,” představil se nám důvěrně dlouhý muž v bývalém redingotu, “a hledám zámožné společníky. Chci si zavésti import amanit ze Sibiře.”

“Samojedi,” pokračoval Pětioký, vypíjeje naše sklenky, “Samojedi sbírají severní druh muchomůrek, jejichž odvar je strašně opojný, a oni jej pijí. A jejich moč je potom ještě opojná a oni ji pijí, aby se opili. A ještě podruhé jest jejich moč opojná, a oni ji dávají píti svým ženám; ale i voda žen je pak ještě dost silná a dává se píti dětem. Chci zaříditi import muchomůrek a hledám zámožné účastníky. Výhody jsou na dlani,” mluvil Pětioký a psal nám svou adresu křídou na stůl.

Náš soused, neustávaje vzlykati, líbal vděčně naše ramena. Tenhle, pomyslili jsme si s melancholií, tenhle se opíjí jen proto, aby mohl plakati; snáší šesteru tíhu střízlivých dnů, aby si pak dopřál rozkoše slz a smutků, aby se nasytil vlastními city a vlastní nevědomou bolestí; aby pocítil v sobě zavrženého anděla či nevykoupeného démona; aby žil intenzívně a měl fantazii. Hle, pravili jsme si ještě, kterak si zde kupují sen a iluzi silnějšího života. Beztoho je skutečnost příliš drahá; ale nyní již sen a iluze budou stejně drahé a ještě dražší nežli skutečnost.

Karel Čapek, Josef Čapek, Krakonošova zahrada