Doba je vážná. Nebo situace je krajně vážná. Tohoto rčení se obyčejně užívá, když už je moc zle; v čemž je mlčky zahrnut zvláštní předpoklad, že dobám, které neoplývají mizérií, se jaksi nedostává té pravé vážnosti. Například doba je vážná, když jsou milióny lidí bez práce; naproti tomu ten stav světa, ve kterém skoro všichni lidé dělají v potu tváře něco užitečného, je uznáván patrně za nedosti vážný, jako by lidští tvorové pracovali a vydělávali si na živobytí z pouhé bujnosti a lehkomyslnosti. Nebo vážná je doba, když už se jenjen čeká, že spadne první letecká puma na nějaké město; naproti tomu je asi považováno za stav ne docela vážný, když se budují domy pro lidi, když se lidé rodí, když dožívají svůj život, když vyrábějí, když něco tvoří, když poznávají a tak dále. Řekli bychom, že tyto všechny činnosti jsou velmi vážné, dokonce vážnější než něco rozbíjet nebo někoho poslat na onen svět; kdežto doby, kterým se říká vážné, spíš porušují a rozvracejí tu velikou a ustavičnou vážnost lidského života. Vážné doby se obyčejně vyznačují tím, že strašně znevažují veškerý život. Vážné doby jsou ty, které dělají ze světa paseku. Říkáte, že doba je vážná? Pak to se jistě děje se světem zase něco nesmyslného.
Naše oprávněné nároky. Najdete je v každé politické nebo stavovské rezoluci. Najdete je v každém vypovědění války. Aniž bychom tu oprávněnost blíže zkoumali, upozorňujeme jenom na jeden pozoruhodný fakt: že ještě nikdo neřekl “naše neoprávněné nároky”. Naše nároky jsou vždycky oprávněné. Neoprávněné jsou toliko nároky jiné politické strany nebo jiného národa. Každý nárok, který je náš, je už ipso facto oprávněný. “Naše oprávněné nároky” je zbytečný pleonasmus. Nač tolik slov! Říkejte prostě “naše nároky”. Bude to kratší. A bude to daleko jasnější. Dokonce až brutálně jasné.
V zájmu naší cti nebo též v zájmu prestiže se vždycky něco energicky žádá, zejména pokud jde o čest národa nebo státu. Nepamatuju se, že by některý stát v zájmu své cti nabízel někomu něco dobrého a příjemného, například vrátit porobenému národu svobodu nebo odčinit nějakou křivdu. Není v zájmu cti něco poskytnout, nýbrž něco chtít. Jakmile se za sousedovým plotem začne mluvit o cti, je záhodno zavřít své slepice do kurníku a být připraven.
Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!
Aby byl zajištěn mír, musí se obyčejně zvýšit zbrojení na zemi, ve vzduchu i na moři. Co dělat, je to tak; ale představte si, že by se stejně běžně a samozřejmě říkalo: aby v našem úřadě bylo zajištěno pokojné soužití, vezmu si s sebou nabitý revolver. Aby byl na naší ulici zajištěn klid, nacpu si do kapes ruční granáty. Byl by to divný svět. Je to divný svět.
Vůle národa. O vůli národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.
Projev učiniti náleží jenom státníkům. Například v bibli není psáno, že Ježíš učinil projev na místě pustém u města Bethsaidy, nýbrž že mluvil, odpovídal a učil. Není psáno, že něco prohlásil, nýbrž že něco řekl. Rovněž bůh, pokud vím, nečiní projevů, nýbrž nanejvýš se projevuje. Je nutno stát se aspoň ministrem, aby bylo možno projevy činiti.
Ujistiti o neochvějném přátelství mohou jenom diplomaté. Kdyby nás někdo v soukromém životě přišel ujistit o svém neochvějném přátelství, vzbudil by v nás asi podezření: ten chlap mi chce něco provést.
Napjaté vztahy je jedno z těch pasívních rčení, která se nedají nahradit činným způsobem slovesným. Říkám, že mezi dvěma státy jsou krajně napjaté vztahy; ale nikdy se neříká, že někdo ty vztahy s krajní horlivostí napíná. Nejvýš se může neosobně říci, že se mezinárodní poměry zkalily, tak jako říkáme, že se zachmuřilo nebe nebo že se zhoršila nemoc. Z čehož je patrno, že pořád ještě považujeme politiku, zejména tu vysokou, za něco nezávislého na lidském působení, tak jako přírodní úkazy a pohromy.
Uznávati nebo neuznávati je magické slovo, které může nejsoucí učiniti jsoucím a jsoucí nejsoucím. Například nějaký stát může prohlásit, že neuznává čínskou vládu; v tom okamžiku není čínské vlády. Čína nepatří nikomu a je dovoleno bez jakýchkoli okolků pobíjet Číňany.
Upozorňujeme však, že toho mocného slova smějí použít jen vlády a státy. Kdyby si někdo z nás vzal do hlavy, že neuznává správní radu Živnobanky, a že tedy může vstoupit do její nejbližší filiálky, postřílet úředníky a vybrat šuplata, byl by asi vyhlášen za banditu. Na mezinárodním poli se to tak nebere.
Nejlepší. Toto slovo by se mělo definitivně ponechat obchodníkům a vládám. V každém krámě se prodává nejlepší zboží. Každá vláda dává najevo, že má nejlepší úmysly. Proč jim to nenechat! Nám stačí hledat dobré zboží a dobré úmysly. Ono ani toho prostě dobrého není na světě tak moc.
Mocenské zájmy jsou jeden z nejúspěšnějších pojmů mezinárodní politiky. Mají jen jednu chybu. Že je vůbec nelze definovati ani omezit.
V zájmu pokojného soužití se obyčejně přikročí k ozbrojené intervenci.
Korektní vztahy jsou nejmírnější formou mezinárodního napětí. Takzvané blízké, přátelské nebo spojenecké vztahy se zřejmě za korektní nepovažují.
Karel Čapek, LN, 16. a 23. 1. 1938
Žádné komentáře:
Okomentovat